Nejnovější příspěvky
4.2.2026:
Jedním z termínů, které se objevily v poslední době, bylo rezonance. Lidé, kteří odumřeli duchem, přestali
rezonovat.
V letošní zimě jsme absolvovali tři Rybovky. Mluvili jsme o nich později doma a shodli jsme se, že tam něco
nebylo, jak mělo, nebylo to, jak jsme znávali. Uvědomila jsem si, že s hudbou nebylo něco v pořádku. Všechno
tam bylo, ale.. nerezonovalo prostředí. Nebyla atmosféra, která by tam měla být. Chyběly vibrace. Chyběla
v podstatě hudba. I když všechny tóny tam byly, jak bylo předepsáno. Přesně takové pocity z většiny lidí máme.
Není v nich poezie.
Jedním z termínů, které se objevily v poslední době, bylo rezonance. Lidé, kteří odumřeli duchem, přestali
rezonovat.
V letošní zimě jsme absolvovali tři Rybovky. Mluvili jsme o nich později doma a shodli jsme se, že tam něco
nebylo, jak mělo, nebylo to, jak jsme znávali. Uvědomila jsem si, že s hudbou nebylo něco v pořádku. Všechno
tam bylo, ale.. nerezonovalo prostředí. Nebyla atmosféra, která by tam měla být. Chyběly vibrace. Chyběla
v podstatě hudba. I když všechny tóny tam byly, jak bylo předepsáno. Přesně takové pocity z většiny lidí máme.
Není v nich poezie.
Konečně tedy přišel ten očekávaný únor. Cítíme, že jsou v něm obsaženy velké změny, stejně jako v dalších
měsících po něm, a doufáme, že budou všechny v náš prospěch. Každopádně budou k dobrému.
Abych odpověděla na otázku, kterou mi včera někdo položil ohledně mé neúčasti na Fíglu a tak vůbec:
čím víc se to blíží, tím jsem slabší.
měsících po něm, a doufáme, že budou všechny v náš prospěch. Každopádně budou k dobrému.
Abych odpověděla na otázku, kterou mi včera někdo položil ohledně mé neúčasti na Fíglu a tak vůbec:
čím víc se to blíží, tím jsem slabší.
13.2.2026:
,,Já bych tak strašně potřebovala slyšet Mládka!", říkala jsem předevčírem ráno klukům. Po snídani jsem
pustila televizi a Mládek mi zíral z obrazovky přímo do očí. Po Písničkách z obrazovky byl další díl cyklu
Královny, které změnily svět. O královně Boudice by určitě stálo zato mluvit, ale já jsem chtěla zmínit toto:
Anglie, rok 60 n.l. Římané přepadli Anglii, vyplenili a vydrancovali území anglických kmenů. Ty neměli
šanci nějak účinně se bránit, protože se neustále potýkaly vzájemně mezi sebou (trochu Bílá hora, že?) .
Římané pak dali kmenům veliké dary na obnovu hospodářství. Po pár letech řekli, že to byli pouze půjčky
a že je chtějí splatit i s velkými úroky. Nepřipomíná nám to asi nic, že ne.
,,Já bych tak strašně potřebovala slyšet Mládka!", říkala jsem předevčírem ráno klukům. Po snídani jsem
pustila televizi a Mládek mi zíral z obrazovky přímo do očí. Po Písničkách z obrazovky byl další díl cyklu
Královny, které změnily svět. O královně Boudice by určitě stálo zato mluvit, ale já jsem chtěla zmínit toto:
Anglie, rok 60 n.l. Římané přepadli Anglii, vyplenili a vydrancovali území anglických kmenů. Ty neměli
šanci nějak účinně se bránit, protože se neustále potýkaly vzájemně mezi sebou (trochu Bílá hora, že?) .
Římané pak dali kmenům veliké dary na obnovu hospodářství. Po pár letech řekli, že to byli pouze půjčky
a že je chtějí splatit i s velkými úroky. Nepřipomíná nám to asi nic, že ne.
Z dezinformátorů, dezolátů a kolaborantů jsme povýšili na fašisty. Tak nás jmenují ti, kdo stojí za prezidentem
a každou močkou, která mu vypadne z huby. Stojí za ním srdnatě - ostatně nic je to nestojí, oproti nám, kteří
jsme si za coronaviru stáli za svými názory - neustále a ve všem. Jak hezky řekla jedna dáma - vždyť ti chudáci
si už vůbec nesednou! Zajímavé je, že my jsme na demonstracích neužívali žádných hrubých slov, zatímco
jejich transparenty jsou plné hajzlů a sviní. Fašisti by se mezi nimi cítili jako doma.
a každou močkou, která mu vypadne z huby. Stojí za ním srdnatě - ostatně nic je to nestojí, oproti nám, kteří
jsme si za coronaviru stáli za svými názory - neustále a ve všem. Jak hezky řekla jedna dáma - vždyť ti chudáci
si už vůbec nesednou! Zajímavé je, že my jsme na demonstracích neužívali žádných hrubých slov, zatímco
jejich transparenty jsou plné hajzlů a sviní. Fašisti by se mezi nimi cítili jako doma.
V daňovém přiznání na rok 2026 se nově dočtete, že daňové přiznání nemusí podávat, čili nemusí daně
platit cizinci, jejichž příjmy nepřesáhnou trojnásobek průměrné mzdy. Průměrná mzda (to já žiju zřejmě
v nějakém paralelním světě) je 46.000,- .Cizinci, oproti nám, domácím, platí (možná) daně až od cca 150 tis.
Můžeme, prosím, vědět proč? Vlastně - to je také fašismus, ne?
platit cizinci, jejichž příjmy nepřesáhnou trojnásobek průměrné mzdy. Průměrná mzda (to já žiju zřejmě
v nějakém paralelním světě) je 46.000,- .Cizinci, oproti nám, domácím, platí (možná) daně až od cca 150 tis.
Můžeme, prosím, vědět proč? Vlastně - to je také fašismus, ne?
19.2.2026:
Můj přítel při shlédnutí sociálních sítí vymyslel nový termín: Pavlův reflex.
Můj přítel při shlédnutí sociálních sítí vymyslel nový termín: Pavlův reflex.
Dnes jsem odevzdala klíče od svého dětství Maďarům, jak mi bylo původně řečeno, u kterých se při podepsání
smlouvy ukázalo, že mají trvalé bydliště na Ukrajině. No, karma mé matky, která vždy upřednostňovala cizí před
vlastními, je tím završena.
Při cestě zpět jsem si v autě pustila svého oblíbeného Purcella - tentokrát Fairy Queen - o trochu hlasitěji,
abych přehlušila... ideálně všechno. V poslední době jsem vůbec vytáhla své oblíbené vykopávky, mezi jinými
některá cd, na kterých jsem se nějak podílela. Mnoho týdnů mi vydržela Carmina burana. Pokaždé mám při ní
vjem rychlé jízdy na nízkém koni bez sedla. Úžasné dílo. Pokud znáte, není třeba vysvětlovat. Pokud neznáte,
nemá smysl vysvětlovat. Mám nahrávku z Obecního domu z roku 1995, kde Opilce zpíval Ivan Kusnjer a Husu
na pekáči Vláďa Doležal, exkluzivní obsazení. Zpívala jsem ve sboru a stejně jako na jiných i na této nahrávce
slyším a jasně rozeznám svůj hlas. Baví mě to poslouchat a vzpomínat si na svou vzdálenou podobu, kdy jsem
ještě byla sebou. Poslouchám, jak držím intonaci, kde padá, zabírám v místech, kde ostatní díky rozsahu příliš
vysoko nebo příliš nízko nejsou slyšet, vyplňuji nepatřičné prázdnoty, dodávám barvy... V různých činnostech
a různých kolektivech jsem bývala často nejlepší. Ve zpěvu, v češtině, pár trimestrů na British council, semtam
ve sportu, ve sborech, na gymplu asi nikdo nezapomene na můj přednes ,,Pryč s tyrany a zrádci všemi", ve střelbě...
Jen dokud mě to bavilo. Vždy jsem byla outsider. Samota byla mnohem silnějším vjemem než úspěchy. Není to
špatný pocit, být nejlepší, i když já jsem se díky tomu často cítila spíš trapně až provinile. Protože některé věci mi
šly prostě tak nějak samy. Když jsem v autoškole měla první jízdu, řekl mi instruktor ,,ale vy už jste za tím seděla,
že jo?". Jen na golf jsem úplně tupá. Může být samozřejmě příjemné být mezi někým nejlepší. Je zábavné vynikat.
Ale... Když poslouchám tu starou anglickou hudbu zpívanou prvořadými, ještě skutečně anglickými sbory, je to
tam samá Pecharová. Polovina má hlas podobný mému. Všichni mají moji energii. A já se cítím jako doma.
Mnohem lepší je být řadovým jedincem mezi svými než mezi jednookými králem. Mezi svými budete
šťastnější, protože to budou vaši. Buďte řadoví mezi nejlepšími. Buďte tím, čím teď jste. Když jsou spolu sobě
rovní lidé určité dostatečně vysoké vibrační úrovně, nepovažují se za konkurenci, aspoň ne takovou, která by
vadila. Jsou rádi, že spolu mohou spolupracovat. Že si rozumí. Že spolu souzní. Že tvoří dobré dílo. Tohle je život,
který by nás v blízké budoucnosti měl čekat. Spojovat se se svými. Před časem se mi v nějakém programu ukázalo,
jak se budeme dorozumívat pomocí zvláštního mimosmyslového vnímání. Eliminovalo to potíže s jazyky. Rozuměli
jsme všem. Žádný problém. Díky tomu se také budeme schopni rychle najít, najít a spojit se s těmi správnými,
se svým druhem. Takhle ale příroda funguje, ne? Jedinci určitého druhu slyší svoje volání, i na značné vzdálenosti...
Při cestě zpět jsem si v autě pustila svého oblíbeného Purcella - tentokrát Fairy Queen - o trochu hlasitěji,
abych přehlušila... ideálně všechno. V poslední době jsem vůbec vytáhla své oblíbené vykopávky, mezi jinými
některá cd, na kterých jsem se nějak podílela. Mnoho týdnů mi vydržela Carmina burana. Pokaždé mám při ní
vjem rychlé jízdy na nízkém koni bez sedla. Úžasné dílo. Pokud znáte, není třeba vysvětlovat. Pokud neznáte,
nemá smysl vysvětlovat. Mám nahrávku z Obecního domu z roku 1995, kde Opilce zpíval Ivan Kusnjer a Husu
na pekáči Vláďa Doležal, exkluzivní obsazení. Zpívala jsem ve sboru a stejně jako na jiných i na této nahrávce
slyším a jasně rozeznám svůj hlas. Baví mě to poslouchat a vzpomínat si na svou vzdálenou podobu, kdy jsem
ještě byla sebou. Poslouchám, jak držím intonaci, kde padá, zabírám v místech, kde ostatní díky rozsahu příliš
vysoko nebo příliš nízko nejsou slyšet, vyplňuji nepatřičné prázdnoty, dodávám barvy... V různých činnostech
a různých kolektivech jsem bývala často nejlepší. Ve zpěvu, v češtině, pár trimestrů na British council, semtam
ve sportu, ve sborech, na gymplu asi nikdo nezapomene na můj přednes ,,Pryč s tyrany a zrádci všemi", ve střelbě...
Jen dokud mě to bavilo. Vždy jsem byla outsider. Samota byla mnohem silnějším vjemem než úspěchy. Není to
špatný pocit, být nejlepší, i když já jsem se díky tomu často cítila spíš trapně až provinile. Protože některé věci mi
šly prostě tak nějak samy. Když jsem v autoškole měla první jízdu, řekl mi instruktor ,,ale vy už jste za tím seděla,
že jo?". Jen na golf jsem úplně tupá. Může být samozřejmě příjemné být mezi někým nejlepší. Je zábavné vynikat.
Ale... Když poslouchám tu starou anglickou hudbu zpívanou prvořadými, ještě skutečně anglickými sbory, je to
tam samá Pecharová. Polovina má hlas podobný mému. Všichni mají moji energii. A já se cítím jako doma.
Mnohem lepší je být řadovým jedincem mezi svými než mezi jednookými králem. Mezi svými budete
šťastnější, protože to budou vaši. Buďte řadoví mezi nejlepšími. Buďte tím, čím teď jste. Když jsou spolu sobě
rovní lidé určité dostatečně vysoké vibrační úrovně, nepovažují se za konkurenci, aspoň ne takovou, která by
vadila. Jsou rádi, že spolu mohou spolupracovat. Že si rozumí. Že spolu souzní. Že tvoří dobré dílo. Tohle je život,
který by nás v blízké budoucnosti měl čekat. Spojovat se se svými. Před časem se mi v nějakém programu ukázalo,
jak se budeme dorozumívat pomocí zvláštního mimosmyslového vnímání. Eliminovalo to potíže s jazyky. Rozuměli
jsme všem. Žádný problém. Díky tomu se také budeme schopni rychle najít, najít a spojit se s těmi správnými,
se svým druhem. Takhle ale příroda funguje, ne? Jedinci určitého druhu slyší svoje volání, i na značné vzdálenosti...
Jedním z cd, ve kterých jsem v posledních měsících jela, bylo moje profilové. Poprvé po pětadvaceti letech
jsem si uvědomila, že poslední slova poslední písničky na něm jsou: ,,jestli smrt nebo prostě jen život".
Se la morte o pur la vita.
jsem si uvědomila, že poslední slova poslední písničky na něm jsou: ,,jestli smrt nebo prostě jen život".
Se la morte o pur la vita.
Únor byl avizovaný jako přípravný měsíc. Z mého pohledu měl být obrat 13.2., kdy budou mizet všechny ty
psychohrůzy, z pohledu astrologie je obrat 14. U nás doma to teda dost sedí. Březen už by měl být měsícem
nějakých výrazných změn.
Každopádně za neodvratně fatální stále považuji červenec a srpen. No tak uvidíme, co bude, a podle toho se zařídíme...
24.2.2026:
Ze zápisků, které jsem si udělala v poslední době, by snad stál zato zmínit jen termín ,,bude nás tu řídce". Výraz
řídce minimalizuje stres, který máme například při slově málo. Řídké lesy jsou něco docela jiného než málo lesů.
,,Řídký" les můžeme vnímat jako prostorný, zdravý, prosvětlený, zatímco ,,málo" vnímáme jako nedostatek. Navíc
prořídnutí lidstva například na jednu desetinu bych považovala stále ještě spíš za přebytek než za nedostatek.
Bojíme se, že bychom toto velké množství lidí postrádali. Ve skutečnosti by to byl pouze nezvyk.
A snad ještě jeden fragment z podstatně delšího výkladu: ,,...Nenarodili jste se s mírumilovností. Vaše
mírumilovnost je ,,nic neudělám". Ale..." Zde můj zápis bohužel končí, tři tečky udělám vždy tam, kde je mi už
zcela jasné, jak to je dál, bohužel je mi to jasné jen v tu chvíli, jak se pak prakticky vždy ukáže. Systém nám
tam ale reálně vysvětloval, pokud si vzpomínám, že je to jeden z mnoha našich tvrdých omylů, že tím, že nikdy
nikomu nic neuděláme, nikdy nezasáhneme, vytvoříme mír. A že jsme se narodili již se zmatenými pojmy jako je
,,mírutvornost" nebo ,,mírumilovnost". My jenom milujeme, když se po nás nic nechce a nic nemusíme. A snažíme
se to prezentovat jako něco, čím to určitě není, dokonce jako duchovnost. A opět to alibistické slovo ,,odpouštění".
Je to tak jiné, když můžeme prohlásit, že jsme velkodušně odpustili, než jsme byli příliš zbabělí a ubozí, než
abychom udělali to, co bylo pravé a správné a co jsme udělat měli. Slyšeli jste někdy, že má někdo bojovného
ducha? Ne povahu, ale ducha? Povaha je taky něco jiného. ,,Odpustíme" znamená také ,,neumožníme druhému
jeho správnou, zdravou karmu".
Zajímavé bylo ponaučení o souvislosti zla, prostoru a dlouhověkosti. Nikoli množství lidí, ale množství zlé
energie nám bere prostor a zřejmě časoprostor. Zlá vůle lidí nám kazí prostor a bere nám hodně času, času
našeho života. V novém, lepším časoprostoru bychom se mohli vyvíjet lépe. Nejde tentokrát o dimenzi, ale
skutečně o časoprostor. Zjednodušené pravidlo: travte lépe svůj čas a vybudujete si kolem sebe lepší prostor.
Ale zpět: dejme si příklad na rostlinách, tak jak jsem to viděla. Kdyby ubylo významně lidí se skutečně zlou energií
(šlo by říct i povahou), v praxi doslovně lidí, ale ve skutečnost i podstatě především zlé energie, takže nezáleží
na množství lidí, ale na množství energie, začne vše ostatní živé neuvěřitelně bujet a překypovat. Lidé s mizernou
energií nás zužují. Zužují nás na fyzickém těle (to s obezitou nemá nic společného) a my ztrácíme svůj věk.
Bující zlo dosahuje toho, že ztrácíme naše přirozené vlastnosti. Někteří propadnou strachu, ve kterém se nedá
dobře a zdravě vyvíjet, a jiní přes nutnost se energeticky bránit na to prostě nemáme čas. Pokud si někdo myslí,
že se nebude duševně, duchovně, energeticky bránit, že ,,nechá věci plynout" a bude ,,mírumilovný" a bude se
stále dobře vyvíjet, je na omylu; začne padat do duchovních, duševních mdlob.
Zlo se tedy snaží, abychom měli strach a neměli ,,čas" na obranu. Pakliže si na ni čas uděláme, snaží se,
abychom se jen bránili a neměli přes to čas se vyvíjet. My ale dosáhneme jiného efektu: budeme se vyvíjet přes
obranu, přes svoji ochranu. Zlé entitě se to opět vymkne z rukou; opět. Dosáhne opačného povyražení. než
k jakému vždy směřuje. Ocitneme se náhle na opačném konci, než kam se nás celou dobu snaží dostat a kam
nás domněle zatlačuje. Napřed možná ztrácíme, ale pak se o to více dostáváme ke svým přirozeným vlastnostem.
Zdánlivě slábneme. Ale ve skutečnosti posílíme.
Viděla jsem obrovsky bující rostliny, zabírající prostor po zlé energii. Uprázdněný prostor. Už se těším,
až uvidím nás, zbylé, jak si zabíráme prostor, který nám po právu náleží. Protože prostor na Zemi patří těm,
kdo tu chtějí žít v míru. A my víme, jak se takový mír tvoří.
Ze zápisků, které jsem si udělala v poslední době, by snad stál zato zmínit jen termín ,,bude nás tu řídce". Výraz
řídce minimalizuje stres, který máme například při slově málo. Řídké lesy jsou něco docela jiného než málo lesů.
,,Řídký" les můžeme vnímat jako prostorný, zdravý, prosvětlený, zatímco ,,málo" vnímáme jako nedostatek. Navíc
prořídnutí lidstva například na jednu desetinu bych považovala stále ještě spíš za přebytek než za nedostatek.
Bojíme se, že bychom toto velké množství lidí postrádali. Ve skutečnosti by to byl pouze nezvyk.
A snad ještě jeden fragment z podstatně delšího výkladu: ,,...Nenarodili jste se s mírumilovností. Vaše
mírumilovnost je ,,nic neudělám". Ale..." Zde můj zápis bohužel končí, tři tečky udělám vždy tam, kde je mi už
zcela jasné, jak to je dál, bohužel je mi to jasné jen v tu chvíli, jak se pak prakticky vždy ukáže. Systém nám
tam ale reálně vysvětloval, pokud si vzpomínám, že je to jeden z mnoha našich tvrdých omylů, že tím, že nikdy
nikomu nic neuděláme, nikdy nezasáhneme, vytvoříme mír. A že jsme se narodili již se zmatenými pojmy jako je
,,mírutvornost" nebo ,,mírumilovnost". My jenom milujeme, když se po nás nic nechce a nic nemusíme. A snažíme
se to prezentovat jako něco, čím to určitě není, dokonce jako duchovnost. A opět to alibistické slovo ,,odpouštění".
Je to tak jiné, když můžeme prohlásit, že jsme velkodušně odpustili, než jsme byli příliš zbabělí a ubozí, než
abychom udělali to, co bylo pravé a správné a co jsme udělat měli. Slyšeli jste někdy, že má někdo bojovného
ducha? Ne povahu, ale ducha? Povaha je taky něco jiného. ,,Odpustíme" znamená také ,,neumožníme druhému
jeho správnou, zdravou karmu".
Zajímavé bylo ponaučení o souvislosti zla, prostoru a dlouhověkosti. Nikoli množství lidí, ale množství zlé
energie nám bere prostor a zřejmě časoprostor. Zlá vůle lidí nám kazí prostor a bere nám hodně času, času
našeho života. V novém, lepším časoprostoru bychom se mohli vyvíjet lépe. Nejde tentokrát o dimenzi, ale
skutečně o časoprostor. Zjednodušené pravidlo: travte lépe svůj čas a vybudujete si kolem sebe lepší prostor.
Ale zpět: dejme si příklad na rostlinách, tak jak jsem to viděla. Kdyby ubylo významně lidí se skutečně zlou energií
(šlo by říct i povahou), v praxi doslovně lidí, ale ve skutečnost i podstatě především zlé energie, takže nezáleží
na množství lidí, ale na množství energie, začne vše ostatní živé neuvěřitelně bujet a překypovat. Lidé s mizernou
energií nás zužují. Zužují nás na fyzickém těle (to s obezitou nemá nic společného) a my ztrácíme svůj věk.
Bující zlo dosahuje toho, že ztrácíme naše přirozené vlastnosti. Někteří propadnou strachu, ve kterém se nedá
dobře a zdravě vyvíjet, a jiní přes nutnost se energeticky bránit na to prostě nemáme čas. Pokud si někdo myslí,
že se nebude duševně, duchovně, energeticky bránit, že ,,nechá věci plynout" a bude ,,mírumilovný" a bude se
stále dobře vyvíjet, je na omylu; začne padat do duchovních, duševních mdlob.
Zlo se tedy snaží, abychom měli strach a neměli ,,čas" na obranu. Pakliže si na ni čas uděláme, snaží se,
abychom se jen bránili a neměli přes to čas se vyvíjet. My ale dosáhneme jiného efektu: budeme se vyvíjet přes
obranu, přes svoji ochranu. Zlé entitě se to opět vymkne z rukou; opět. Dosáhne opačného povyražení. než
k jakému vždy směřuje. Ocitneme se náhle na opačném konci, než kam se nás celou dobu snaží dostat a kam
nás domněle zatlačuje. Napřed možná ztrácíme, ale pak se o to více dostáváme ke svým přirozeným vlastnostem.
Zdánlivě slábneme. Ale ve skutečnosti posílíme.
Viděla jsem obrovsky bující rostliny, zabírající prostor po zlé energii. Uprázdněný prostor. Už se těším,
až uvidím nás, zbylé, jak si zabíráme prostor, který nám po právu náleží. Protože prostor na Zemi patří těm,
kdo tu chtějí žít v míru. A my víme, jak se takový mír tvoří.
11.3.2026:
,,Jak vůbec můžou?!", rozčílil se před několika dny můj přítel na účet našich médií ohledně vyhrožování Zelenského
Orbanovi ukrajinskými vojáky, ,,jejichž řeči už bude Orban rozumět". ,,Přece mají napsat fakta a pak až závěry
vyšetřování". Nechci se už rozepisovat o Zelenském, fakt už ne. Myslím, že už to nestojí zato.
Myslím, že odpověď je zakotvena už v otázce. Protože prostě můžou. Není u nás už nic jako pravda, fakta,
solidnost, nestrannost, morálka, snaha pravdivě informovat. Jen zaprodanost, nestoudnost, malost, ubohost,
patolízalství a prosťáčkovost. Ale všechno má a bude mít jednou konec. Můžou, protože nejenom, že je nikdo
nezastaví, ale ještě jsou v tom podporována, a to asi nejenom slovem a pochvalou. Ale ,,nic netrvá věčně, ani
láska k jedné slečně", či jak se též říkalo ,,žádný sraní s hradní paní". Velmi často slýchám otázku: ,,Kdy už bude
líp?" No každopádně od června do srpna by se měly dít věci nejzásadnější, které by mohly být tím, na co čekáme
a v co, někdy velmi tajně, doufáme. Dalším a hlavním důvodem médií je to, že je třeba rychle předestřít a nebo
spíše vsugerovat ,,správnou verzi". Je to podobné, jako když vidíte film dříve, než budete číst knihu. Řekněme si
upřímně, že když jednou vidíme film, nebude se nám už chtít přečíst si knihu. A v to doufají a to vědí média
a jejich páníčkové. Nechtějí, abyste si přečetli knihu, nad kterou se budete mít čas zamyslet a udělat si vlastní
představu a názor. Chtějí vám zavčas vnutit svůj. Já jsem například dříve přečetla Pána prstenů, než jsem
viděla film, a mé představy a představy filmových tvůrců o postavách byly celkem značně rozdílné. Například
Eowyn jsem si představovala spíš jako obraz ledové královny, ne jako bývalou manželku mého přítele. Média
vám rychle sdělí svoji verzi, abyste již nepátrali po jiné. Ale vy budete, samozřejmě, o vás nemluvím. Vy nejste
tydýti.
,,Budu zvracet ze svého slepého střeva, které už nemám", komentovala pro změnu moje kamarádka
poslední moudrosti Uršuly, ty o obrovských dotacích na malé jaderné reaktory a vše kolem toho, co kdysi sama
osobně nechala srovnat se zemí. Ani ta, si myslím, nezaslouží naši vzácnou pozornost. Promiňte, prostě se mi
to jen líbilo.
Před několika dny jsme byli na koncertě písničkáře Ravena. Pokud jste o něm nikdy neslyšeli, jsem jen několik
dnů před vámi, protože já předtím taky ne. Nějak se mi tam strašně nechtělo, ale dostali jsme volňásky a vlastně
jsme pořád doma, tak jsme teda vyrazili. Hned zkraje mě upoutalo, že koncert v malém sálečku písecké
knihovny, kde bylo pár desítek lidí, snímala na dvě kamery Česká televize. No brzy se to vysvětlilo. Po pár
písničkách, které měly, uznávám, hezké texty, pokud jste si ve slovech dokázali průběžně doplňovat všechna
,,l" a ,,r", to přišlo: ,,...Byl jsem na jednom pódiu s dvěma sty cikánských dětí, tou úžasnou nadanou etnikou
narvanou energií.." Pak přišel takový útok na ,,tuhle vládu, která utlačuje tyto výjimečné černé etniky...",
prostě zhruba takhle, že jsem se zhluboka nadechla a párkrát poposedla. Nicméně jsem se rozhodla ještě
to přejít. Nevím nic o tom, že by tahle vláda nebo jakákoli u nás potlačovala Rómy a ostatní cigány. Pokud
pamatuju, je to u nás ryze privilegovaná skupina. Pak přišla další písnička. Před ní ještě úvod. Hlavním tématem
dneška je prý ,,židovská otázka". No svým způsobem ano, ale v trochu jiné verzi. Jinak je to myslím už spíš
o tom slepém střevu. Další písnička tedy byla o Židovce Zeldě, která přijela z lágru s outěžkem. Není to
náhodou sice smutná, ale běžná realita všech národů, všech dob, všech měst, vesnic a stodol na celém světě?
Proč nesloží písničku, říkala jsem si, o všech těch holkách u nás znásilněných, pobodaných a podřezaných Ukrajinci
v posledních několika letech? No protože to by ho netočila Česká televize. Další písnička byla o malém židovském
chlapci Icikovi, jehož snem bylo odjet do Ameriky a stát se pistolníkem. ,,Přejme mu, aby se mu jeho sen splnil",
roztékal se empatií bard na pódiu. Rozumím tomu tak, říkala jsem si, že máme všichni přát malému Židovi, aby se
mu splnil jeho největší sen odjet do Ameriky a střílet lidi? No a pak přišla poslední řeč - tedy poslední, kterou jsem
já slyšela - o té zrůdě Putinovi, který zaútočil na tu milou nevinnou ubohou nic netušící bezbrannou zemi...Můj
mozek dal povel mému tělu dřív, než jsem si to mohla vědomě rozmyslet, ve vteřině jsem stála na nohách
a odešla středem. Prošla jsem dvěma chodbami za sálem a snažila jsem se najít alternativu za to, abych nezačala
křičet a kopat do dveří a stěn nebo čehokoli. Začala jsem si velmi tichoučce zpívat. Zvolila jsem kousek z Verdiho
Requiem, Dvořákova Requiem a Stabat Mater a něčeho z dálného východu. Co mi přišlo do hlavy. Asi po pěti
nebo více minutách přišla nějaká slečna, přehlédla mě, sotva slyšitelně si broukající za palmou, bez zájmu a hledala
někoho, kdo... Pak pochopila, že tam nikdo jiný není, a požádala mě, jestli bych mohla přestat zpívat, protože je to
slyšet až do sálu. V podstatě se chci jenom pochlubit. Takhle má totiž vypadat správná technika. Je vás slyšet
daleko, i když zblízka si vás nikdo nevšimne. I když stojíte jenom naštvaní za palmou, váš zpěv nebo váš hlas nebo
váš zvuk má daleký dosah. Můj přítel, který přišel o pár písniček později, ale také ještě solidárně před koncem, říkal,
že to bylo hezké, jak to vzdáleně znělo pod recitací Ivana Bareše... Měla jsem toho člověka tak ráda, když hrál
v Osadě toho sýraře...
Prý si stěžovalo mnoho lidí. Jen já jsem ale odešla a jen já jsem přestala hned tleskat. Takhle to ale půjde
hodně pomalu...
,,Jak vůbec můžou?!", rozčílil se před několika dny můj přítel na účet našich médií ohledně vyhrožování Zelenského
Orbanovi ukrajinskými vojáky, ,,jejichž řeči už bude Orban rozumět". ,,Přece mají napsat fakta a pak až závěry
vyšetřování". Nechci se už rozepisovat o Zelenském, fakt už ne. Myslím, že už to nestojí zato.
Myslím, že odpověď je zakotvena už v otázce. Protože prostě můžou. Není u nás už nic jako pravda, fakta,
solidnost, nestrannost, morálka, snaha pravdivě informovat. Jen zaprodanost, nestoudnost, malost, ubohost,
patolízalství a prosťáčkovost. Ale všechno má a bude mít jednou konec. Můžou, protože nejenom, že je nikdo
nezastaví, ale ještě jsou v tom podporována, a to asi nejenom slovem a pochvalou. Ale ,,nic netrvá věčně, ani
láska k jedné slečně", či jak se též říkalo ,,žádný sraní s hradní paní". Velmi často slýchám otázku: ,,Kdy už bude
líp?" No každopádně od června do srpna by se měly dít věci nejzásadnější, které by mohly být tím, na co čekáme
a v co, někdy velmi tajně, doufáme. Dalším a hlavním důvodem médií je to, že je třeba rychle předestřít a nebo
spíše vsugerovat ,,správnou verzi". Je to podobné, jako když vidíte film dříve, než budete číst knihu. Řekněme si
upřímně, že když jednou vidíme film, nebude se nám už chtít přečíst si knihu. A v to doufají a to vědí média
a jejich páníčkové. Nechtějí, abyste si přečetli knihu, nad kterou se budete mít čas zamyslet a udělat si vlastní
představu a názor. Chtějí vám zavčas vnutit svůj. Já jsem například dříve přečetla Pána prstenů, než jsem
viděla film, a mé představy a představy filmových tvůrců o postavách byly celkem značně rozdílné. Například
Eowyn jsem si představovala spíš jako obraz ledové královny, ne jako bývalou manželku mého přítele. Média
vám rychle sdělí svoji verzi, abyste již nepátrali po jiné. Ale vy budete, samozřejmě, o vás nemluvím. Vy nejste
tydýti.
,,Budu zvracet ze svého slepého střeva, které už nemám", komentovala pro změnu moje kamarádka
poslední moudrosti Uršuly, ty o obrovských dotacích na malé jaderné reaktory a vše kolem toho, co kdysi sama
osobně nechala srovnat se zemí. Ani ta, si myslím, nezaslouží naši vzácnou pozornost. Promiňte, prostě se mi
to jen líbilo.
Před několika dny jsme byli na koncertě písničkáře Ravena. Pokud jste o něm nikdy neslyšeli, jsem jen několik
dnů před vámi, protože já předtím taky ne. Nějak se mi tam strašně nechtělo, ale dostali jsme volňásky a vlastně
jsme pořád doma, tak jsme teda vyrazili. Hned zkraje mě upoutalo, že koncert v malém sálečku písecké
knihovny, kde bylo pár desítek lidí, snímala na dvě kamery Česká televize. No brzy se to vysvětlilo. Po pár
písničkách, které měly, uznávám, hezké texty, pokud jste si ve slovech dokázali průběžně doplňovat všechna
,,l" a ,,r", to přišlo: ,,...Byl jsem na jednom pódiu s dvěma sty cikánských dětí, tou úžasnou nadanou etnikou
narvanou energií.." Pak přišel takový útok na ,,tuhle vládu, která utlačuje tyto výjimečné černé etniky...",
prostě zhruba takhle, že jsem se zhluboka nadechla a párkrát poposedla. Nicméně jsem se rozhodla ještě
to přejít. Nevím nic o tom, že by tahle vláda nebo jakákoli u nás potlačovala Rómy a ostatní cigány. Pokud
pamatuju, je to u nás ryze privilegovaná skupina. Pak přišla další písnička. Před ní ještě úvod. Hlavním tématem
dneška je prý ,,židovská otázka". No svým způsobem ano, ale v trochu jiné verzi. Jinak je to myslím už spíš
o tom slepém střevu. Další písnička tedy byla o Židovce Zeldě, která přijela z lágru s outěžkem. Není to
náhodou sice smutná, ale běžná realita všech národů, všech dob, všech měst, vesnic a stodol na celém světě?
Proč nesloží písničku, říkala jsem si, o všech těch holkách u nás znásilněných, pobodaných a podřezaných Ukrajinci
v posledních několika letech? No protože to by ho netočila Česká televize. Další písnička byla o malém židovském
chlapci Icikovi, jehož snem bylo odjet do Ameriky a stát se pistolníkem. ,,Přejme mu, aby se mu jeho sen splnil",
roztékal se empatií bard na pódiu. Rozumím tomu tak, říkala jsem si, že máme všichni přát malému Židovi, aby se
mu splnil jeho největší sen odjet do Ameriky a střílet lidi? No a pak přišla poslední řeč - tedy poslední, kterou jsem
já slyšela - o té zrůdě Putinovi, který zaútočil na tu milou nevinnou ubohou nic netušící bezbrannou zemi...Můj
mozek dal povel mému tělu dřív, než jsem si to mohla vědomě rozmyslet, ve vteřině jsem stála na nohách
a odešla středem. Prošla jsem dvěma chodbami za sálem a snažila jsem se najít alternativu za to, abych nezačala
křičet a kopat do dveří a stěn nebo čehokoli. Začala jsem si velmi tichoučce zpívat. Zvolila jsem kousek z Verdiho
Requiem, Dvořákova Requiem a Stabat Mater a něčeho z dálného východu. Co mi přišlo do hlavy. Asi po pěti
nebo více minutách přišla nějaká slečna, přehlédla mě, sotva slyšitelně si broukající za palmou, bez zájmu a hledala
někoho, kdo... Pak pochopila, že tam nikdo jiný není, a požádala mě, jestli bych mohla přestat zpívat, protože je to
slyšet až do sálu. V podstatě se chci jenom pochlubit. Takhle má totiž vypadat správná technika. Je vás slyšet
daleko, i když zblízka si vás nikdo nevšimne. I když stojíte jenom naštvaní za palmou, váš zpěv nebo váš hlas nebo
váš zvuk má daleký dosah. Můj přítel, který přišel o pár písniček později, ale také ještě solidárně před koncem, říkal,
že to bylo hezké, jak to vzdáleně znělo pod recitací Ivana Bareše... Měla jsem toho člověka tak ráda, když hrál
v Osadě toho sýraře...
Prý si stěžovalo mnoho lidí. Jen já jsem ale odešla a jen já jsem přestala hned tleskat. Takhle to ale půjde
hodně pomalu...
22.3.2026:
Když jsem otevřela počítač, vzpomněla jsem na reakci přítele ohledně situace s Orbanem, kterou jsem zmínila
minule. ,,Neříkal jsem to? Neříkal jsem to už tenkrát?!" Ano, říkal, hned první dny, jsem svědkem. ,,Nevyzbrojujte
národy bývalého Sovětského svazu! Pošleme tam všichni všechno, co máme, a nebudeme se pak mít čím
bránit, až na nás zaútočí". On vlastně v originálu řekl ,,rusáci". Ono se to tenkrát totiž nerozdělovalo. Podvědomě
se tím myslelo ,,Rusové", protože hlavní stan byl v Moskvě, ale myslel se tím celý svaz.
Pan Svěrák na ,,demonstraci" zmínil rok 68, kdy nás obsadili tito rusáci, přesně vojska spřátelených národů, proti
kterým dnes vůbec nic nemáme, vedena Ukrajincem Brežněvem. Takže tohle je myšleno pod pojmem ,,obsadili
násrusáci". Možná není od věci si to občas zopakovat. Zatímco - a to je velmi důležité - za 2. světové války nás
osvobodili rusáci jakože skuteční Rusové. Chápu, že devadesátiletému staříkovi s šestadvaceti dávkami minimálně,
který obě tyto traumatické události zažil, může již tento detail unikat. A s ním i té dementní polovině národa.
Říkala jsem dnes doma, že by mě zajímalo, na jaké straně by dnes stál Ladislav Smoljak, kdyby žil. O vysokém IQ
pana Svěráka nelze vůbec polemizovat, ale myslím, že inteligenční nadstavba divadla Járy Cimrmana byla přece
jenom o něco více v rukou pana Smoljaka.
Když jsem otevřela počítač, vzpomněla jsem na reakci přítele ohledně situace s Orbanem, kterou jsem zmínila
minule. ,,Neříkal jsem to? Neříkal jsem to už tenkrát?!" Ano, říkal, hned první dny, jsem svědkem. ,,Nevyzbrojujte
národy bývalého Sovětského svazu! Pošleme tam všichni všechno, co máme, a nebudeme se pak mít čím
bránit, až na nás zaútočí". On vlastně v originálu řekl ,,rusáci". Ono se to tenkrát totiž nerozdělovalo. Podvědomě
se tím myslelo ,,Rusové", protože hlavní stan byl v Moskvě, ale myslel se tím celý svaz.
Pan Svěrák na ,,demonstraci" zmínil rok 68, kdy nás obsadili tito rusáci, přesně vojska spřátelených národů, proti
kterým dnes vůbec nic nemáme, vedena Ukrajincem Brežněvem. Takže tohle je myšleno pod pojmem ,,obsadili
násrusáci". Možná není od věci si to občas zopakovat. Zatímco - a to je velmi důležité - za 2. světové války nás
osvobodili rusáci jakože skuteční Rusové. Chápu, že devadesátiletému staříkovi s šestadvaceti dávkami minimálně,
který obě tyto traumatické události zažil, může již tento detail unikat. A s ním i té dementní polovině národa.
Říkala jsem dnes doma, že by mě zajímalo, na jaké straně by dnes stál Ladislav Smoljak, kdyby žil. O vysokém IQ
pana Svěráka nelze vůbec polemizovat, ale myslím, že inteligenční nadstavba divadla Járy Cimrmana byla přece
jenom o něco více v rukou pana Smoljaka.
25.3.2026:
Před nějakou dobou se kolem našeho domu a zejména na dvoře začala vyskytovat cizí kočka. Cizí kočky
můžete na svém pozemku potkat často, ale tahle zjevně začala bydlet na naší půdě. Šedivá s jedním okem
(přišlo mi to příznačné k dnešní době). ,,Ne že ji začneš krmit. Ať si tu nezvykne", řekl přítel, i když mu bylo
jasné, že tento proslov je víceméně formální. Vydržela jsem to dost dlouho, ale jednoho dne, když byly dost
tuhé mrazy, koupila jsem granule a vždy ráno, když plaše vykoukla z průchodu na zahradu, jsem jí venku
trochu nasypala. Přítel nebyl rád. Mračil se a brblal. Jednou jsem byla v Praze a on mi volal: ,,Nastala tu
situace ,,kočka v nouzi". Prosím tě, kde jsou ty granule pro kočky třetího světa?"
Připadá vám hezké, že jsem ji začala krmit, ale pohoršuje vás, že jí dávám levnější granule, než svým
kočkám? Je mi líto, ale takhle je to správně. Můžeme podpořit cizince v nouzi, ale to lepší máme dávat
vlastním. Když budu bohatá, mít dostatek či ještě lépe přebytek, můžu si dovolit krmit i cizí stejně jako
vlastní. Ale to nejsem a i tak je ode mě hezké, že jsem ochotna krmit někoho dalšího, někoho z venku.
Není to mojí povinností. A neměla bych to dělat, pakliže by to ohrozilo existenci někoho z nás. Nemusím
se cítit provinile, že jí dávám o polovinu levnější granule, protože jde o to, nenechat ji zemřít. Ostatně také
si lze přinejhorším nachytat myši. Poslední myš u nás doma jsme museli minulý týden ulovit pastičkou.
Mimochodem řekli jsme svorně, že tohle bylo naposled. Koupíme pastičku, ze které ji můžeme pak
neporušenou vypustit do volné přírody. Možná, že ji pak něco uloví, ale to už je mimo naši hranici. Budeme-li
příliš mnoho tvorů vyživovat nad své poměry, nemusíme přežít my. Příroda tohle moc dobře ví, a proto to
nedělá. Zanechá si jen to, co je schopné žít ve zdraví. Netýká se to jenom přistěhovalců a neziskovek.
Je to hodně vidět na energetické rovině. Jsme čím dál vyšťavenější, protože živíme příliš mnoho nemocných -
na těle, na duchu, na rozumu. Můj ,,klíč" mi to opakoval nesčetněkrát. Vlastně už teď dost dlouho
ne. Poslední zpráva byla ,,nemáte už moc času. Buďto budou zničeni, nebo zničí oni vás. A to už brzy". Brzy je
naprosto jistě letos. Musíme si uvědomit, že tu všichni nemůžeme přežít.
,,Ta bude mít určitě koťata, to je jasný", prorokovala jsem ohledně té nové kočky. (No a tak to taky běžně
bývá. Časem a okolnostmi se změní výraz ,,cizí" a kočka postoupí do kategorie ,,nová"). ,,Podívejte, jak jí roste
břicho". Nedávno ale přítel přistihl kočku, jak dělá něco, co by dělat neměla. Značkuje. Z březí kočky se vyklubal
přežraný kocour. Má krásnou huňatou srst. Je krásný, když se na něj díváte zprava.
Před nějakou dobou se kolem našeho domu a zejména na dvoře začala vyskytovat cizí kočka. Cizí kočky
můžete na svém pozemku potkat často, ale tahle zjevně začala bydlet na naší půdě. Šedivá s jedním okem
(přišlo mi to příznačné k dnešní době). ,,Ne že ji začneš krmit. Ať si tu nezvykne", řekl přítel, i když mu bylo
jasné, že tento proslov je víceméně formální. Vydržela jsem to dost dlouho, ale jednoho dne, když byly dost
tuhé mrazy, koupila jsem granule a vždy ráno, když plaše vykoukla z průchodu na zahradu, jsem jí venku
trochu nasypala. Přítel nebyl rád. Mračil se a brblal. Jednou jsem byla v Praze a on mi volal: ,,Nastala tu
situace ,,kočka v nouzi". Prosím tě, kde jsou ty granule pro kočky třetího světa?"
Připadá vám hezké, že jsem ji začala krmit, ale pohoršuje vás, že jí dávám levnější granule, než svým
kočkám? Je mi líto, ale takhle je to správně. Můžeme podpořit cizince v nouzi, ale to lepší máme dávat
vlastním. Když budu bohatá, mít dostatek či ještě lépe přebytek, můžu si dovolit krmit i cizí stejně jako
vlastní. Ale to nejsem a i tak je ode mě hezké, že jsem ochotna krmit někoho dalšího, někoho z venku.
Není to mojí povinností. A neměla bych to dělat, pakliže by to ohrozilo existenci někoho z nás. Nemusím
se cítit provinile, že jí dávám o polovinu levnější granule, protože jde o to, nenechat ji zemřít. Ostatně také
si lze přinejhorším nachytat myši. Poslední myš u nás doma jsme museli minulý týden ulovit pastičkou.
Mimochodem řekli jsme svorně, že tohle bylo naposled. Koupíme pastičku, ze které ji můžeme pak
neporušenou vypustit do volné přírody. Možná, že ji pak něco uloví, ale to už je mimo naši hranici. Budeme-li
příliš mnoho tvorů vyživovat nad své poměry, nemusíme přežít my. Příroda tohle moc dobře ví, a proto to
nedělá. Zanechá si jen to, co je schopné žít ve zdraví. Netýká se to jenom přistěhovalců a neziskovek.
Je to hodně vidět na energetické rovině. Jsme čím dál vyšťavenější, protože živíme příliš mnoho nemocných -
na těle, na duchu, na rozumu. Můj ,,klíč" mi to opakoval nesčetněkrát. Vlastně už teď dost dlouho
ne. Poslední zpráva byla ,,nemáte už moc času. Buďto budou zničeni, nebo zničí oni vás. A to už brzy". Brzy je
naprosto jistě letos. Musíme si uvědomit, že tu všichni nemůžeme přežít.
,,Ta bude mít určitě koťata, to je jasný", prorokovala jsem ohledně té nové kočky. (No a tak to taky běžně
bývá. Časem a okolnostmi se změní výraz ,,cizí" a kočka postoupí do kategorie ,,nová"). ,,Podívejte, jak jí roste
břicho". Nedávno ale přítel přistihl kočku, jak dělá něco, co by dělat neměla. Značkuje. Z březí kočky se vyklubal
přežraný kocour. Má krásnou huňatou srst. Je krásný, když se na něj díváte zprava.
,,Účinnost" se trochu posunula, takže něco zcela zásadního očekávám již v polovině května. Léto je bez debat.
Lidé jsou dnes už rozděleni na dvě neslučitelné skupiny: na ty, kteří dobře vnímají a je jim to všechno jasné,
a na ty, kteří už vnímat nedokážou. Jsou navždy odsouzeni k inteligenční mdlobě.
Proboha, proč už je nedorazíme?
Lidé jsou dnes už rozděleni na dvě neslučitelné skupiny: na ty, kteří dobře vnímají a je jim to všechno jasné,
a na ty, kteří už vnímat nedokážou. Jsou navždy odsouzeni k inteligenční mdlobě.
Proboha, proč už je nedorazíme?
31.3.2026:
Na této poslední demonstraci bylo kromě jiného komické, že nikdo tak úplně nevěděl, proč a zač se koná.
Ostatně ,,proč" a ,,zač" bude hodně ze stejného balíčku. Milion chvilek dokonce před demonstrací rozesílalo
výzvu: napište nám, proč jedete na demonstraci. Mohl jim takto přijít nějaký hezký nápad a kromě jiného
je to skvělá možnost přesně zaevidovat, kdo je v kýženém klubu a v jakém stupni demence se již nachází.
Jedním z důvodů byl protest proti novým vládním tahům ohledně transparentnosti neziskovek. Tj., aby
bylo vidět, kdo je financuje. Odkud přesně peníze přicházejí. Na demonstraci se sešlo hodně lidí (argument,
že jich bylo o něco méně a něco málo přidal fotoshop, protože na fotografii byly například dvě Petřínské
rozhledny, jsou určitě ošklivou pomluvou). Není divu, jen neziskovky by zabraly dvě Letné. A financování
Milionu chvilek by asi taky bylo zajímavé proklepnout.
Jarda, můj přítel, shlédl ,,příspěvky" těch, kteří se akce zúčastnili, a shrnul je do trefného komentáře:
,,Tak selfíčka bychom už měli, a co dál?"
Na této poslední demonstraci bylo kromě jiného komické, že nikdo tak úplně nevěděl, proč a zač se koná.
Ostatně ,,proč" a ,,zač" bude hodně ze stejného balíčku. Milion chvilek dokonce před demonstrací rozesílalo
výzvu: napište nám, proč jedete na demonstraci. Mohl jim takto přijít nějaký hezký nápad a kromě jiného
je to skvělá možnost přesně zaevidovat, kdo je v kýženém klubu a v jakém stupni demence se již nachází.
Jedním z důvodů byl protest proti novým vládním tahům ohledně transparentnosti neziskovek. Tj., aby
bylo vidět, kdo je financuje. Odkud přesně peníze přicházejí. Na demonstraci se sešlo hodně lidí (argument,
že jich bylo o něco méně a něco málo přidal fotoshop, protože na fotografii byly například dvě Petřínské
rozhledny, jsou určitě ošklivou pomluvou). Není divu, jen neziskovky by zabraly dvě Letné. A financování
Milionu chvilek by asi taky bylo zajímavé proklepnout.
Jarda, můj přítel, shlédl ,,příspěvky" těch, kteří se akce zúčastnili, a shrnul je do trefného komentáře:
,,Tak selfíčka bychom už měli, a co dál?"
Před týdnem mi jedna známá vyprávěla, jak s mužem svého času založili neziskovku. Byla na pomoc
vozíčkářům. Po čase, když zjistili, jak to funguje, zažádali, aby byli jako zakládající členové vyškrtnuti.
Udělal se koncert, vyprávěla Mirka, který byl jedinou možností pro Š... si zazpívat, protože zpívá falešně
a jinde by neměla šanci. Každý vozíčkář měl svého kouče, který ho připravoval na vystoupení na pódiu.
Kouč si bral 3.000 Kč za hodinu. Takže na koncertě se vybralo 50.000,- , ale ty nešly vozíčkářům, ale těm
koučům. Něco manažeři, zpěvačka... Na vozíčkáře zbylo pár drobných, říkala, často ani to ne. ,,My můžeme
pomoct jenom těm, kdo jsou schopni vystoupit na pódiu", prohlašovali koučové. ,,Jiným pomoct nemůžeme".
Případné drobné byly tedy rozděleny výhradně mezi vozíčkáře, kteří byli ochotni nechat se fotografovat
na pódiu.
Takže i za tohle byla ta demonstrace. Ne proti tomu. Za tohle. Kdopak na ní asi byl, kromě hlupáků?
Onehdy viděl Jarda na face booku hezký nápis, který měl někdo pájkou vyrytý na dřevěné podložce:
,,Není těžké nasytit chudé. Je těžké nasytit bohaté".
vozíčkářům. Po čase, když zjistili, jak to funguje, zažádali, aby byli jako zakládající členové vyškrtnuti.
Udělal se koncert, vyprávěla Mirka, který byl jedinou možností pro Š... si zazpívat, protože zpívá falešně
a jinde by neměla šanci. Každý vozíčkář měl svého kouče, který ho připravoval na vystoupení na pódiu.
Kouč si bral 3.000 Kč za hodinu. Takže na koncertě se vybralo 50.000,- , ale ty nešly vozíčkářům, ale těm
koučům. Něco manažeři, zpěvačka... Na vozíčkáře zbylo pár drobných, říkala, často ani to ne. ,,My můžeme
pomoct jenom těm, kdo jsou schopni vystoupit na pódiu", prohlašovali koučové. ,,Jiným pomoct nemůžeme".
Případné drobné byly tedy rozděleny výhradně mezi vozíčkáře, kteří byli ochotni nechat se fotografovat
na pódiu.
Takže i za tohle byla ta demonstrace. Ne proti tomu. Za tohle. Kdopak na ní asi byl, kromě hlupáků?
Onehdy viděl Jarda na face booku hezký nápis, který měl někdo pájkou vyrytý na dřevěné podložce:
,,Není těžké nasytit chudé. Je těžké nasytit bohaté".
8.4.2026:
Předminule jsem psala o šedivé kočce, která se u nás vehementně snaží zabydlet. Nakonec je to opravdu kočka
a zřejmě čte Fígla, protože hned druhý den na mě zahájila frontální útok a od té doby už nepolevila. Obkličovala
mě při práci na zahradě ve stále se zmenšujících kruzích, až se přiblížila úplně ke mně a dvakrát se mi otřela
o nohy. Do té doby se chovala velmi plaše. Zjevně se nějak dozvěděla, že je přijímána. Před nějakými dny
odněkud přilítla a vyskočila mi přímo na záda a napůl usazená na mém levém rameni se mi náruživě třela o hlavu.
Co jsem tím chtěla říct, je, že je velmi důležité a od 15-16. dubna, čili už to bylo, z důvodu, který netuším,
zcela zásadní, aby se věci říkaly nahlas, a to jasně a důrazně a s přímým aspektem. Takové věci, míněny vážně,
se budou zamíchávat přímo od hmoty a ovlivňovat vědomí lidí. Budou se přímo účastnit na reinkarnaci lidstva
a vzniku nového světa. Naštěstí se jedná jen o výroky týkající se smysluplných plánů a vizí, které mají dělat svět
lepším. Jiné tyto nové vibrace, které se tu tvoří, nepoberou. Můžete tak dosáhnout svých cílů, aniž byste se
příliš snažili, když budete jasně ,,říkat", co byste si přáli. Ne to staré dobré osvědčené, co ale většině lidí
nefungovalo, ale nové vibrace, které hledí na jiné aspekty cílů a jiné pozice vědomí. Samozřejmě nejde jen
o samomluvu, ale o jasně vytyčené hladiny, nerovnosti a rovnosti, a to zejména vztahující se k druhým lidem.
Můžete dosáhnout svého, aniž hnete prstem, a bez boje, neboť tohle bude velmi lítý boj, přes nové vibrace
a vědomí. Musíte jen vědět, co úplně přesně očekáváte. A opakovat si to v hlavě tak dlouho, zcela bez motoru,
aý se to skutečně stane. Například: ,,chci - chceme tu mít čistý vzduch". Nebo: ,,ať se tu všichni lidé mají rádi".
Nebojte, nepřijdete o nic, co byste chtěli. Vesmír ví přesně, co si má pod tím vším představit.
Předminule jsem psala o šedivé kočce, která se u nás vehementně snaží zabydlet. Nakonec je to opravdu kočka
a zřejmě čte Fígla, protože hned druhý den na mě zahájila frontální útok a od té doby už nepolevila. Obkličovala
mě při práci na zahradě ve stále se zmenšujících kruzích, až se přiblížila úplně ke mně a dvakrát se mi otřela
o nohy. Do té doby se chovala velmi plaše. Zjevně se nějak dozvěděla, že je přijímána. Před nějakými dny
odněkud přilítla a vyskočila mi přímo na záda a napůl usazená na mém levém rameni se mi náruživě třela o hlavu.
Co jsem tím chtěla říct, je, že je velmi důležité a od 15-16. dubna, čili už to bylo, z důvodu, který netuším,
zcela zásadní, aby se věci říkaly nahlas, a to jasně a důrazně a s přímým aspektem. Takové věci, míněny vážně,
se budou zamíchávat přímo od hmoty a ovlivňovat vědomí lidí. Budou se přímo účastnit na reinkarnaci lidstva
a vzniku nového světa. Naštěstí se jedná jen o výroky týkající se smysluplných plánů a vizí, které mají dělat svět
lepším. Jiné tyto nové vibrace, které se tu tvoří, nepoberou. Můžete tak dosáhnout svých cílů, aniž byste se
příliš snažili, když budete jasně ,,říkat", co byste si přáli. Ne to staré dobré osvědčené, co ale většině lidí
nefungovalo, ale nové vibrace, které hledí na jiné aspekty cílů a jiné pozice vědomí. Samozřejmě nejde jen
o samomluvu, ale o jasně vytyčené hladiny, nerovnosti a rovnosti, a to zejména vztahující se k druhým lidem.
Můžete dosáhnout svého, aniž hnete prstem, a bez boje, neboť tohle bude velmi lítý boj, přes nové vibrace
a vědomí. Musíte jen vědět, co úplně přesně očekáváte. A opakovat si to v hlavě tak dlouho, zcela bez motoru,
aý se to skutečně stane. Například: ,,chci - chceme tu mít čistý vzduch". Nebo: ,,ať se tu všichni lidé mají rádi".
Nebojte, nepřijdete o nic, co byste chtěli. Vesmír ví přesně, co si má pod tím vším představit.
21.4.2026:
Před asi třemi týdny mě dvě dámy požádaly, jestli bych jim vyložila sen, který jim nedá spát. Osobní děj snu nebudu
Před asi třemi týdny mě dvě dámy požádaly, jestli bych jim vyložila sen, který jim nedá spát. Osobní děj snu nebudu
samozřejmě zveřejňovat, ale snad jim nebude vadit, když zmíním několik zajímavých detailů.
Jedním z obrazů byl vysoký dům, velmi vysoký, třeba osmdesát pater, plný lidí. Vysoký dům reprezentuje -
v tomto snu - obrovské množství lidí. Dům stál velmi blízko, cca 10 metrů od hluboké, velmi hluboké propasti.
Bylo jasné, že do ní dříve či později spadne. Obrovské množství lidí stojí těsně nad propastí, do které v nejbližší době
Jedním z obrazů byl vysoký dům, velmi vysoký, třeba osmdesát pater, plný lidí. Vysoký dům reprezentuje -
v tomto snu - obrovské množství lidí. Dům stál velmi blízko, cca 10 metrů od hluboké, velmi hluboké propasti.
Bylo jasné, že do ní dříve či později spadne. Obrovské množství lidí stojí těsně nad propastí, do které v nejbližší době
spadnou. Na druhé straně propasti, která byla velmi hluboká, ale poměrně úzká (ale ne natolik, aby někdo přeskočil),
byla skleněná kukaň, kde seděli dva staří lidé - muž a žena - a povzbudivě mávali na dotyčnou na druhé straně.
/poznámka, vysvětlivka: na straně domu můžou být i zmatení lidé/ Nebáli se, vypadali zdravě a v pohodě. Dvojice
byla skleněná kukaň, kde seděli dva staří lidé - muž a žena - a povzbudivě mávali na dotyčnou na druhé straně.
/poznámka, vysvětlivka: na straně domu můžou být i zmatení lidé/ Nebáli se, vypadali zdravě a v pohodě. Dvojice
starých lidí ve skleněné kukani prezentuje moudrost a vědění. Skleněná kukaň znamená jasné vidění. dobrý rozhled,
chápání, přehled o situaci, o pravdě, realitě. Vědomý člověk nemusí mít obavy z nastalé situace. Ví, že všechno dobře
skončí. Ti dva vědí, že jim nic nehrozí. Povzbuzují dotyčnou: neboj se, pojď k nám. Uvědomělý člověk může přejít
suchou nohou.
Dalším členem týmu je yeti, který paní popadl a odnesl. Yeti tu prezentuje bytost, která trochu je a tak trochu není
z našeho světa, bytost, která vás v případě nouze může přenést na druhou stranu.
Ze snu vyplývala ještě jedna zásadní věc, která byla takovou poučkou na konci: strach vás může zabít. Paní se snu
z našeho světa, bytost, která vás v případě nouze může přenést na druhou stranu.
Ze snu vyplývala ještě jedna zásadní věc, která byla takovou poučkou na konci: strach vás může zabít. Paní se snu
bála a padala do černé díry pochybnosti a nevědomí. Jakmile jej pochopila, začalo se před ní vše rozjasňovat. Sen
mohl být likvidační nebo oživující, jako mnoho věcí. Nesmíme mít strach a všechno dopadne dobře.
14.5.2026:
V rámci výročí osvobození město Písek vyvěsilo americké a sovětské vlajky. Přijela policie a přikázala, aby
sovětská vlajka byla odstraněna, neboť od 1. ledna je nový zákon, že sovětské vlajky nesmí být vyvěšovány.
Starosta nechtěl a argumentoval, ale policie řekla, že je to trestný čin, takže nechal sundat všechny vlajky
s tím, že když se nesmí slavit osvobození, nebudou tam tedy žádné. Můžeme se na to dívat dvěma směry-
buď, že byl starosta hrdina, protože mnozí by prostě slouhovsky sundali ruskou vlajku, nebo že měl být
ještě statečnější a vzepřít se tomuto absurdnímu, nekonečně hloupému a fašistickému pokynu. O zákonu
samotném se snad nebudeme bavit.
V rámci výročí osvobození město Písek vyvěsilo americké a sovětské vlajky. Přijela policie a přikázala, aby
sovětská vlajka byla odstraněna, neboť od 1. ledna je nový zákon, že sovětské vlajky nesmí být vyvěšovány.
Starosta nechtěl a argumentoval, ale policie řekla, že je to trestný čin, takže nechal sundat všechny vlajky
s tím, že když se nesmí slavit osvobození, nebudou tam tedy žádné. Můžeme se na to dívat dvěma směry-
buď, že byl starosta hrdina, protože mnozí by prostě slouhovsky sundali ruskou vlajku, nebo že měl být
ještě statečnější a vzepřít se tomuto absurdnímu, nekonečně hloupému a fašistickému pokynu. O zákonu
samotném se snad nebudeme bavit.
Pokud sledujeme důležitá či výrazná data, 15.-16. 5. je stále v kurzu. Bez zajímavosti není též větička, která mi
proběhla někde v hlavě před pár dny ,,mnoho lidí pohřbených pod nánosy popela..." Pro mě je to sopka,
určitě v Itálii, pravděpodobnost činnosti sopky kolem 90%, podle mě v první polovině léta a v tom případě
k tomu bude patřit ještě dost velká a dlouhá trhlina v zemi.
určitě v Itálii, pravděpodobnost činnosti sopky kolem 90%, podle mě v první polovině léta a v tom případě
k tomu bude patřit ještě dost velká a dlouhá trhlina v zemi.
Suchem letos neumřeme.
16.5.2026:
Před pár dny mě navštívil jeden hoch. Za ty měsíce, co jsme se neviděli, se mu věci prudce změnily.
Vše, o čem jsme spolu mluvili, se postupně přeměnilo, ale vysoko nad moje očekávání, byla jeho slova.
Ne vždy se to tak povede. Na to je třeba mít ,,dobré geny" a ty tento mladík opravdu nepostrádá. Má
přirozené schopnosti vést a učit lid, ,,poddané", zaměstnance a má dobré a perspektivní nápady. Ve firmě,
ve které se hodlal realizovat, seděla ve vedoucí funkci jedna dáma, taková žába na prameni, přes kterou
neprošlo nic, sebelepší nápad a vylepšení. Hoch byl jak mezi dvěma zdmi. Brzy po našem rozhovoru ji
nečekaně vyhodili na minutu a jeho postavili na její místo. Chci tím říct, že je tu vždy perspektiva. Věci, které
se zdají neprůchodné, se mohou náhle, nečekaně posunout jinam a věci, ve které nijak zvlášť nedoufáme,
se mohou změnit nad poměry a nad očekávání. Nic není neschůdné. Nic nemusí nebýt, jak očekáváme. Nic
nemusí dojít tak daleko, aby se nešlo ještě vrátit. Od včerejška - nic nesplývá se současností. Stále se můžeme
přiklonit k minulosti a také k budoucnosti, která není podstatou současnosti a nutným důsledkem minulosti.
Chce to jen mít ,,dobrý gen", důležité vlastnosti a dobré schopnosti. Dobré schopnosti jít vstříc životu i s jejich
a jeho důsledky.
Do tohoto balíčku patří i dobrý duševní a kvalitní duchovní stav. I to je ,,dobrý gen". Pokud nemáte nic
z toho, bude váš vývoj opravdu velmi těžký. Pokud jste si nenaspořili duchovní energii, tedy nechovali se aspoň
trochu nebo spíš dostatečně správně a přirozeně, přirozeně v dobrém, budou vám zvyšující se vibrace dávat
zabrat. Budete postrádat svoji sílu, protože vaše síla není prospěšná tomuto světu.
Poslední dva nebo tři týdny se všechno svažovalo k těmto dvěma dnům. Ke včerejšku a ke dnešku.
Prakticky každý den se něco dělo a žádný den nebyl stejný jako ten předešlý. Tyto dva dny se všechno
přemílá a ,,přepočítává se nový život". Tyto dny jsou extrémně zátěžové. Nebudete mít velký úspěch
v přemýšlení a mnohým bych doporučila, aby se o to ani nepokoušeli, a to minimálně tak do 17-18.00.
Dnešní den je o hmotě. Uklízení, srovnávání. Ukliďte si kumbál nebo srovnejte botník. Nedělejte nic, co
nejste schopni dokončit.
Od zítřka začne... Zítra začne adekvátní vývoj. Od zítřka začnou lidé a věci sloužit ,,svým věcem".
Pro někoho strašné, pro někoho krásné. Pro mnohé strašlivé i krásné. Svět by se měl od zítřka začít ,,dít".
Není třeba se bát. Nemá cenu se bát.
Bát se je jen krok ,,výše", na odpojení se. Ale my potřebujeme být teď dobře při zemi. Kdo bude odpojený,
aby necítil ,,zemskou tíži", nebude se dobře rozhodovat. Nebudete-li se držet Země, země, zemské tíže
(mnohem doslovněji, než si vůbec myslíte), uděláte chybu, i když v minulosti, minulostech by asi byla platná.
Nenastupujte. Nikdy nikam nenastupte. I kdyby se vám to tu zdálo sebenebezpečnější. Nikdy, ani
v budoucnosti.
Před pár dny mě navštívil jeden hoch. Za ty měsíce, co jsme se neviděli, se mu věci prudce změnily.
Vše, o čem jsme spolu mluvili, se postupně přeměnilo, ale vysoko nad moje očekávání, byla jeho slova.
Ne vždy se to tak povede. Na to je třeba mít ,,dobré geny" a ty tento mladík opravdu nepostrádá. Má
přirozené schopnosti vést a učit lid, ,,poddané", zaměstnance a má dobré a perspektivní nápady. Ve firmě,
ve které se hodlal realizovat, seděla ve vedoucí funkci jedna dáma, taková žába na prameni, přes kterou
neprošlo nic, sebelepší nápad a vylepšení. Hoch byl jak mezi dvěma zdmi. Brzy po našem rozhovoru ji
nečekaně vyhodili na minutu a jeho postavili na její místo. Chci tím říct, že je tu vždy perspektiva. Věci, které
se zdají neprůchodné, se mohou náhle, nečekaně posunout jinam a věci, ve které nijak zvlášť nedoufáme,
se mohou změnit nad poměry a nad očekávání. Nic není neschůdné. Nic nemusí nebýt, jak očekáváme. Nic
nemusí dojít tak daleko, aby se nešlo ještě vrátit. Od včerejška - nic nesplývá se současností. Stále se můžeme
přiklonit k minulosti a také k budoucnosti, která není podstatou současnosti a nutným důsledkem minulosti.
Chce to jen mít ,,dobrý gen", důležité vlastnosti a dobré schopnosti. Dobré schopnosti jít vstříc životu i s jejich
a jeho důsledky.
Do tohoto balíčku patří i dobrý duševní a kvalitní duchovní stav. I to je ,,dobrý gen". Pokud nemáte nic
z toho, bude váš vývoj opravdu velmi těžký. Pokud jste si nenaspořili duchovní energii, tedy nechovali se aspoň
trochu nebo spíš dostatečně správně a přirozeně, přirozeně v dobrém, budou vám zvyšující se vibrace dávat
zabrat. Budete postrádat svoji sílu, protože vaše síla není prospěšná tomuto světu.
Poslední dva nebo tři týdny se všechno svažovalo k těmto dvěma dnům. Ke včerejšku a ke dnešku.
Prakticky každý den se něco dělo a žádný den nebyl stejný jako ten předešlý. Tyto dva dny se všechno
přemílá a ,,přepočítává se nový život". Tyto dny jsou extrémně zátěžové. Nebudete mít velký úspěch
v přemýšlení a mnohým bych doporučila, aby se o to ani nepokoušeli, a to minimálně tak do 17-18.00.
Dnešní den je o hmotě. Uklízení, srovnávání. Ukliďte si kumbál nebo srovnejte botník. Nedělejte nic, co
nejste schopni dokončit.
Od zítřka začne... Zítra začne adekvátní vývoj. Od zítřka začnou lidé a věci sloužit ,,svým věcem".
Pro někoho strašné, pro někoho krásné. Pro mnohé strašlivé i krásné. Svět by se měl od zítřka začít ,,dít".
Není třeba se bát. Nemá cenu se bát.
Bát se je jen krok ,,výše", na odpojení se. Ale my potřebujeme být teď dobře při zemi. Kdo bude odpojený,
aby necítil ,,zemskou tíži", nebude se dobře rozhodovat. Nebudete-li se držet Země, země, zemské tíže
(mnohem doslovněji, než si vůbec myslíte), uděláte chybu, i když v minulosti, minulostech by asi byla platná.
Nenastupujte. Nikdy nikam nenastupte. I kdyby se vám to tu zdálo sebenebezpečnější. Nikdy, ani
v budoucnosti.
Před několika měsíci se jeden muž vrátil z Japonska a přinesl zajímavý poznatek. Tam, kde byl, zcela
postrádal děti a mládež trčící na mobilech. Nikde nic takového nebylo. Děti si normálně hrály a mládež
se na ulicích bavila, normálně si povídali. Žádné mobily ani podobná zařízení.
Napadlo by vás, že je tohle možné? Tak zničehonic? A čekali bychom to zrovna v Japonsku?
postrádal děti a mládež trčící na mobilech. Nikde nic takového nebylo. Děti si normálně hrály a mládež
se na ulicích bavila, normálně si povídali. Žádné mobily ani podobná zařízení.
Napadlo by vás, že je tohle možné? Tak zničehonic? A čekali bychom to zrovna v Japonsku?
Za mého mládí šel v televizi seriál Derrick. Seriál byl stažen a uložen do depozitu, neboť se ukázalo, že
hlavní hrdina byl esesák. Nikde se nevysílá. Jen Ukrajina by ho strašně chtěla a žádá, aby mohla koupit
vlastnická práva, ale společnost jim je odmítá prodat. Někdo prostě nepřestane nikdy.
hlavní hrdina byl esesák. Nikde se nevysílá. Jen Ukrajina by ho strašně chtěla a žádá, aby mohla koupit
vlastnická práva, ale společnost jim je odmítá prodat. Někdo prostě nepřestane nikdy.
21.5.2026:
Taky jste si přečetli, že máme 450 generálů, zatímco například Švýcarsku stačí jen jeden, a to pouze
v době války? My jsme vůbec taková velkorysá země. Nešetří se odměnami a pochvalami patolízalům
a teroristům, rozdává se podvodníkům - také jste jistě slyšeli o té Ukrajince, co ji vyšetřují - jezdila si sem
jen pro dávky a přišla si na třičvrtě milionu. Co tak najednou, proboha? Vždyť to dělali od začátku, vždyť
jsme na to my, proruští švábi, upozorˇnovali a poukazovali od začátku. To můžou takhle vyšetřovat každého
druhého. Pro cizí se šetří, ale vlastní se nešetří. Přizpůsobujeme se cizině a vlastní zaniká, tak jako i jinde
ve světě. Peníze jsou vždy až na prvním místě. Nejde už o věc, a to ani trochu. Vždy jde o jejich peníze,
o naše už nikdy.
Vemte si například Národní divadlo (mimochodem v minulých dnech se mi ukazoval znepokojivý obraz:
Národní divadlo tam nebylo. Nebyla tam ani vydatná část Prahy,, kde by měla být. Mohla za to nějaká raketa
a myslím, že souvisela s Německem. Pozdrav ,,neposlušným Čechům". Předpokládám, že v následujících dnech
bude tato alternativa zase mizet).Tak jako v jiných státních podnicích zde byl tradičně ředitel a (nám pamětníkům
se zamží oči nostalgií) dva náměstci. Současný pan ředitel není jen snad až nezdravě dobře placený, ale je také
štědrý (ono z cizího to nedá takovou práci) a kamarádský. Chtěl svým kamarádům dopřát také tak hezký plat,
jako má on, a důchod, jaký bude mít on, takže propustil oba náměstky, zrušil tyto posty (je to vůbec možné?
Má takovou pravomoc? Vždyť je to jen ředitel ve státním podniku) a ND má teď 12 ředitelů.
Někdo má nějakou poznámku?
Nebo třeba plzeňské desky. Plzeňské desky se říká historické dlažbě, která je v ulicích centra města.
Jsou to velké obdélníkové, v rozích zaoblené kamenné desky značné tloušťky. Tvoří tak skvostnou a bytelnou
dlažbu, která vydrží úplně všechno a ani se nehne. Je krásná, nepoškozená a funkčně dokonalá. Nedávno
začala mizet. V části centra ji nahradila italská dlažba, která je už teď kus vedle kusu nakřivo, bortí se a praská.
Na jiných místech mají původní dlažbu nahradit takové ty obyčejné žulové kostky. Jedno z vysvětlení, proč má
jít stará dlažba pryč, je, že ,,firmy s ní nechtějí pracovat". Firmy s ní ale nemusí pracovat, protože ta drží jak
židovská víra (pro neinformované - ,,drží jak židovská víra" je staré úsloví, vymysleli ho naši předci, nemá říkat
nic nevhodného. Nebo vlastně - já nevím, třeba má; ale každopádně ho vymysleli naši předci). Na mnohá místa
se má ale opět vrátit. Poté, co bude zbroušena, rohy zbroušeny do pravých úhlů, a též ztenčena. Já bych to
shrnula: zprasena a znehodnocena. Je to bezúčelné, nesmyslné a zbytečné. Nesmyslné ne tak docela. Bude to
velmi, velmi drahé. A pro někoho velmi, velmi výnosné. Stejně výnosné jako zbytečné. Památkáři protestovali
dokonce několikrát. Ale bylo jim velmi tvrdě doporučeno, aby do toho nestrkali nos. To asi nepůjde přednostně
o naše památky a bezpečnost na ulicích, že ne? A takhle bychom mohli asi pokračovat téměř do nekonečna
- co takhle větrníky?
A nebo snad do konečna?
Taky jste si přečetli, že máme 450 generálů, zatímco například Švýcarsku stačí jen jeden, a to pouze
v době války? My jsme vůbec taková velkorysá země. Nešetří se odměnami a pochvalami patolízalům
a teroristům, rozdává se podvodníkům - také jste jistě slyšeli o té Ukrajince, co ji vyšetřují - jezdila si sem
jen pro dávky a přišla si na třičvrtě milionu. Co tak najednou, proboha? Vždyť to dělali od začátku, vždyť
jsme na to my, proruští švábi, upozorˇnovali a poukazovali od začátku. To můžou takhle vyšetřovat každého
druhého. Pro cizí se šetří, ale vlastní se nešetří. Přizpůsobujeme se cizině a vlastní zaniká, tak jako i jinde
ve světě. Peníze jsou vždy až na prvním místě. Nejde už o věc, a to ani trochu. Vždy jde o jejich peníze,
o naše už nikdy.
Vemte si například Národní divadlo (mimochodem v minulých dnech se mi ukazoval znepokojivý obraz:
Národní divadlo tam nebylo. Nebyla tam ani vydatná část Prahy,, kde by měla být. Mohla za to nějaká raketa
a myslím, že souvisela s Německem. Pozdrav ,,neposlušným Čechům". Předpokládám, že v následujících dnech
bude tato alternativa zase mizet).Tak jako v jiných státních podnicích zde byl tradičně ředitel a (nám pamětníkům
se zamží oči nostalgií) dva náměstci. Současný pan ředitel není jen snad až nezdravě dobře placený, ale je také
štědrý (ono z cizího to nedá takovou práci) a kamarádský. Chtěl svým kamarádům dopřát také tak hezký plat,
jako má on, a důchod, jaký bude mít on, takže propustil oba náměstky, zrušil tyto posty (je to vůbec možné?
Má takovou pravomoc? Vždyť je to jen ředitel ve státním podniku) a ND má teď 12 ředitelů.
Někdo má nějakou poznámku?
Nebo třeba plzeňské desky. Plzeňské desky se říká historické dlažbě, která je v ulicích centra města.
Jsou to velké obdélníkové, v rozích zaoblené kamenné desky značné tloušťky. Tvoří tak skvostnou a bytelnou
dlažbu, která vydrží úplně všechno a ani se nehne. Je krásná, nepoškozená a funkčně dokonalá. Nedávno
začala mizet. V části centra ji nahradila italská dlažba, která je už teď kus vedle kusu nakřivo, bortí se a praská.
Na jiných místech mají původní dlažbu nahradit takové ty obyčejné žulové kostky. Jedno z vysvětlení, proč má
jít stará dlažba pryč, je, že ,,firmy s ní nechtějí pracovat". Firmy s ní ale nemusí pracovat, protože ta drží jak
židovská víra (pro neinformované - ,,drží jak židovská víra" je staré úsloví, vymysleli ho naši předci, nemá říkat
nic nevhodného. Nebo vlastně - já nevím, třeba má; ale každopádně ho vymysleli naši předci). Na mnohá místa
se má ale opět vrátit. Poté, co bude zbroušena, rohy zbroušeny do pravých úhlů, a též ztenčena. Já bych to
shrnula: zprasena a znehodnocena. Je to bezúčelné, nesmyslné a zbytečné. Nesmyslné ne tak docela. Bude to
velmi, velmi drahé. A pro někoho velmi, velmi výnosné. Stejně výnosné jako zbytečné. Památkáři protestovali
dokonce několikrát. Ale bylo jim velmi tvrdě doporučeno, aby do toho nestrkali nos. To asi nepůjde přednostně
o naše památky a bezpečnost na ulicích, že ne? A takhle bychom mohli asi pokračovat téměř do nekonečna
- co takhle větrníky?
A nebo snad do konečna?
2.6.2026:
Taky máte v posledních dobách takový problém s pamětí? To byla formální otázka, stěžuje si na to kdekdo.
Ještěže mám ty svačinářky.
Řada z vás - nás sleduje v posledních letech statistiky úmrtí. Já tedy ne, aspoň ne přímo, protože je to
jedna z věcí, na které mám naštěstí ,,svačinářky". Je zbytečné, aby všichni z kanceláře chodili do kantýny
pro dva rohlíky a deset deka vlašáku, stačí, když to jeden veme pro všechny. To jsou svačináři.
Již mnoho týdnů se často zamyslím: chtěla jsem přece o něčem psát.. Dokonce myslím, že o mnoha
věcech, co to proboha mohlo být? Nemám tušení. Lístečky ztrácím, zbytečná snaha. Naštěstí mi aspoň
semtam někdo něco připomene. Dnes ráno mi volala kamarádka - zdatná svačinářka - a rozhovor začala
svým častým ,,Tak jsem si na tebe vzpomněla, jak jsi říkala..."
Jedna z těch, co sledují kromě dalších mnoha věcí statistiky úmrtí. Někdy v dubnu mi říkala, že nová čísla,
která se dávají vždy ve stejnou dobu, mají dva měsíce skluz. To bylo zajímavé. V květnu zavolala, že čísla
se už objevila. ,,A jsou úplně normální". ,,To znamená, že je to pěknej průser", řekla jsem na to. ,,A ty dva
měsíce se radili, co s tím. Nakonec se zřejmě dohodli, že přestanou se zveřejňováním skutečných čísel
a začnou je nepokrytě falšovat. Teď, když chtějí opět masivně očkovat, by pravdivá čísla asi nebyla
nejlepší motivace."
Různé lidi zajímají různá odvětví činnosti a mají známé v různých spolcích. Na jednom se shodnou
všichni: počet pomníčků stoupá, ať jde o sportovce, umělce či např. zdravotníky. Mnoho zdravotníků -
lékařů či sester, ale i různých fyzioterapeutů je od začátku na správné straně a skutečnými stavy věcí
se netají. Bombastickým nárůstem vážných chorob u očkovaných, včetně zhoubných nemocí, o kterých
postižení ještě nevědí. ,,Normální čísla" jsou absolutním, nesplnitelným nesmyslem.
Kamarádka shlédla nějaký diskusní pořad v televizi, kde se nějaká lékařka vyjadřovala v podobném duchu.
Pak také mluvila o škodlivosti mnoha očkování najednou. Kamarádka to zmínila jen tak stručně v kostce,
ale já jsem tím dostala novou odpověď. Objevovalo se mi totiž v minulých měsících, že tento podzim přibyde
znatelně šílenství. Důvodů je asi dostatečně, ale já jsem uviděla nový, možná ten ,,pravý". Jedna věc je, co
udělají chemicky či biologicky látky v těle, když se tam vpraví pospolu, ale já jsem zahlédla, co tato směs
udělá v mozku. Úplné zmatení. Tělo vůbec neví, co má dělat. Asi jako když se vám zaviruje počítač, jak to
trefně popsala kamarádka, a pak dělá úplné nesmysly; funguje defektně a zmateně. Člověk zešílí. Nechápe,
nechápe. Nechápe a nic chápat nechce. Nechce tu být. Tento poslední bod ale lze do člověka vpravit
i jinými prostředky. Dejte si pozor na tyto stavy. Vždycky přejdou. Musí se to jen vydržet. Tak to bychom
měli červen. Ne, to není všechno. Ještě velký tlak na naši tělesnou schránku. Jezte vitamin C, pořád a pořád.
Taky máte v posledních dobách takový problém s pamětí? To byla formální otázka, stěžuje si na to kdekdo.
Ještěže mám ty svačinářky.
Řada z vás - nás sleduje v posledních letech statistiky úmrtí. Já tedy ne, aspoň ne přímo, protože je to
jedna z věcí, na které mám naštěstí ,,svačinářky". Je zbytečné, aby všichni z kanceláře chodili do kantýny
pro dva rohlíky a deset deka vlašáku, stačí, když to jeden veme pro všechny. To jsou svačináři.
Již mnoho týdnů se často zamyslím: chtěla jsem přece o něčem psát.. Dokonce myslím, že o mnoha
věcech, co to proboha mohlo být? Nemám tušení. Lístečky ztrácím, zbytečná snaha. Naštěstí mi aspoň
semtam někdo něco připomene. Dnes ráno mi volala kamarádka - zdatná svačinářka - a rozhovor začala
svým častým ,,Tak jsem si na tebe vzpomněla, jak jsi říkala..."
Jedna z těch, co sledují kromě dalších mnoha věcí statistiky úmrtí. Někdy v dubnu mi říkala, že nová čísla,
která se dávají vždy ve stejnou dobu, mají dva měsíce skluz. To bylo zajímavé. V květnu zavolala, že čísla
se už objevila. ,,A jsou úplně normální". ,,To znamená, že je to pěknej průser", řekla jsem na to. ,,A ty dva
měsíce se radili, co s tím. Nakonec se zřejmě dohodli, že přestanou se zveřejňováním skutečných čísel
a začnou je nepokrytě falšovat. Teď, když chtějí opět masivně očkovat, by pravdivá čísla asi nebyla
nejlepší motivace."
Různé lidi zajímají různá odvětví činnosti a mají známé v různých spolcích. Na jednom se shodnou
všichni: počet pomníčků stoupá, ať jde o sportovce, umělce či např. zdravotníky. Mnoho zdravotníků -
lékařů či sester, ale i různých fyzioterapeutů je od začátku na správné straně a skutečnými stavy věcí
se netají. Bombastickým nárůstem vážných chorob u očkovaných, včetně zhoubných nemocí, o kterých
postižení ještě nevědí. ,,Normální čísla" jsou absolutním, nesplnitelným nesmyslem.
Kamarádka shlédla nějaký diskusní pořad v televizi, kde se nějaká lékařka vyjadřovala v podobném duchu.
Pak také mluvila o škodlivosti mnoha očkování najednou. Kamarádka to zmínila jen tak stručně v kostce,
ale já jsem tím dostala novou odpověď. Objevovalo se mi totiž v minulých měsících, že tento podzim přibyde
znatelně šílenství. Důvodů je asi dostatečně, ale já jsem uviděla nový, možná ten ,,pravý". Jedna věc je, co
udělají chemicky či biologicky látky v těle, když se tam vpraví pospolu, ale já jsem zahlédla, co tato směs
udělá v mozku. Úplné zmatení. Tělo vůbec neví, co má dělat. Asi jako když se vám zaviruje počítač, jak to
trefně popsala kamarádka, a pak dělá úplné nesmysly; funguje defektně a zmateně. Člověk zešílí. Nechápe,
nechápe. Nechápe a nic chápat nechce. Nechce tu být. Tento poslední bod ale lze do člověka vpravit
i jinými prostředky. Dejte si pozor na tyto stavy. Vždycky přejdou. Musí se to jen vydržet. Tak to bychom
měli červen. Ne, to není všechno. Ještě velký tlak na naši tělesnou schránku. Jezte vitamin C, pořád a pořád.