Vyhledávání
Nejnovější příspěvky



12.3.2024:
     A opět část včerejší pointy: takže když asi před týdnem ukazovali v televizi, jak Texas hoří,
..protože teploty tu vystoupily i přes třicet stupňů!" !!??, říkala jsem si: a jestli to, kluci, nebude
náhodou ještě trochu jinak...

     Předminulý týden jsem také měla na návštěvě jednoho známého...a jeho manželku. Povídali
jsme si, jen tak nezávazně a z prostého lidského zájmu o tom, že mohou být dvě reality vedle sebe
a nedokáží se spojit. A jak by to, ty reality, případně mohly udělat. Když jsme byli ve své fantazii
a představosti a soustředění se na tyto teoretické možnosti v nejlepším, zasáhla manželka se svojí
oblíbenou odrhovačkou. Jako když kočce pozorující ptáka v největším napětí chystající se už už
ke skoku tlesknete před obličejem. ,,A nemohlo by se to prostě udělat tou pravou čistou Kristovou
láskou?"
Manželky by se měly úředně zakázat.
Ženská, která nikdy zcela vědomě nechtěla mít děti, je odbornice na opravdovou čistou lásku.
     Když to vezmeme pouze z technického hlediska, je to jako byste přemýšleli, jak dostat do objektu
elektřinu, kudy by se daly natáhnout dráty, a někdo vám začne radit, že byste to tam mohli poslat
přes pravou kristovskou lásku. To nemluvím o tom, že jsem si zničehonic včera na záhonu vzpomněla,
jak nedávno, když byl zvolen Fico a začal dělat pořádek a my jsme o tom mluvili, tato žena v záchvatu
nadšení a inteligence navrhla, že proč bychom se nemohli zase spojit se Slovenskem, založit jakousi
federaci a mít jako hlavní město Bratislavu. Zmohla jsem se, kromě výbuchu, jen na lakonickou polootázku:
,,Naše hlavní město bude město, které mají Slováci (tedy alespoň hrad) pronajaté od Maďarů?" 
Proč já se s takovejma lidma, proboha, vůbec bavím?
     Ale skoro jsem zapomněla, co bylo mým hlavním směřováním. Naštěstí asi čtvrt vteřiny po kristovské
lásce, zhruba třičtvrtě vteřiny předtím, než jsem stačila - nestačila zasáhnout, přišla nečekaně sama
odpověď jako střela: ,,Kristus se toho nechce zúčastnit! Tohle není jeho práce." S potěšením jsem ji
zopakovala. Pak jsem to zkusila znovu a ozvalo se to samé. ,,Kristus se toho nechce zúčastnit, nechce s tím
mít nic společného. Ne že 
by měl něco proti. Jen to není jeho práce." Na předminulé návštěvě se ti dva
při odchodu domlouvali, že budou cosi dělat a mohli by k tomu použít energii Libuše (,,té" Libuše). Je to již
druhá dvojice, kterou jsem v poslední době slyšela říkat totéž. Plus nějaká dívka, které jsem po práci řekla
(to je velmi neobvyklé), aby se pak až někdy doma obrátila na nějaké bytosti, něco, co byste vy nazvali
,,anděly", aby dodělaly zbytek, protože tím už není třeba, abych se zabývala já. Taky se hned nadšeně
rozhodovala pro Libuši.
Všimla jsem si, že tohle je vůbec nešvar, který se hodně rozmáhá: Prosím vás! Jak si to představujete?!
Co si to vůbec dovolujete? Vyberete si nějakou bytost z dějin a pak si tvoříte přes její energii?? Vždyť 
jsou to lidi jako vy! Mají své inkarnace, řeší svoje problémy a možná touhle dobou sotva stojí na nohou,
i bez vás. Ptali jste se jich, jestli to smíte?! Možná nějakých vašich vysněných ideálů nebo přeludů; ale určitě
ne těch bytostí. Tohle by vám totiž nikdo nepodepsal.
Jedna známá mi kdysi vyprávěla, jak, když byla mladé děvče, u nich ve vesnici musela jedna žena s dcera-
mi opustit chalupu, musely utéct před režimem. Chalupa tak rok dva stála zamčená o samotě a pak milí
spoluobčané začali drancovat. Nejprve vylomili zámek a ukradli věci, co byli uvnitř, a pak začali rozebírat
chalupu. Někomu se hodily tašky, někomu zdivo. Jednou šly kolem jiné dívky z vesnice a vybízely ji:
,,Jdeme do bouračky, nejdeš s náma?" Domu se tak už běžně říkalo. Je to podobné jako s touhle válkou.
Nejprve se vyrobí a pak se tak začne nazývat. Se zděšením jim odpověděla - jaká ,,bouračka", vždyť to je
normální chalupa, která někomu patří a jednoho dne se sem ti lidé zase budou chtít vrátit; je to jejich majetek!
 - ale nikdo ji neposlouchal. Tato verze - totiž pravda - už nebyla tak zábavná a výhodná. Nakonec z krásného
neporušeného, bytelného selského statku ve vesnici zbyla jen hromada kamení.
A přesně to děláte vy. 
Zbyde z nás, kteří bychom tu mohli být velmi platní, jen hromada kamení. Rozebíráte naši energii z minulosti,
takže jí dnes nemáme dostatek. Nemůžeme dodělat střechu, protože nám mezitím rozebíráte základy.
Nechtějte, abychom tvrdě zasáhli-y, my, kterých se to týká. Na to vám vaše životy stačit nebudou, pokud
vám to za ta léta všechno spočteme... PROTAHUJETE VAŠE NÁKUPY PŘES NAŠI KARTU.

19.3.2024:
     V Rusku nám ukázali, jak dopadnou volby, když neprojdou americkým sčítacím serverem.

     Starý kostelík v Pardubicích, o kterém se již zmínila. byl poskytnut cizincům, křesťanům, kteří se
nehlásí ke katolíkům. Paní, která mi o něm vyprávěla, se tam nedávno stavila na mši, byla zvědavá,
jak taková pravoslavná mše vypadá. Farář byl rozumný spravedlivý člověk. Domlouval Ukrajincům.
Káral je, že všichni pracují, ale zároveň berou příspěvky. Neměli byste to dělat, není to správné, říkal. 
A oni prý namítali: no když oni nám je dávají; tak si je bereme.
     Rozmohli se ukrajinské cestovky. Nabízejí zájezdy na Ukrajinu, pobyty ,,v krásném a klidném
prostředí". Měli byste podpořit chudáky zbídačené válkou, kterou vedou jen a jen kvůli nám, a pustit
trochu na Ukrajině chlup. Můžete bydlet v hotelu postaveném za vaše peníze, zatímco jeho majitel
bude u nás nebo někde u moře, na našich dávkách.

     Pokud se mi ukazovalo, že v půlce března bude nějaké peklo, představovala jsem si spíš, že to
bude něco zvenčí, než zevnitř. A podle zvýšeného počtu telefonátů jsem nebyla sama. U mě to začalo
už  z 12. na 13. nocí plnou utrpení a zlých snů. Když se ke mně závěrem ve snu blížila postava, postavila
se za mě, otevřela pomalu úzkou pusu od brady až k čelu svého dlouhého podivně zvlněného obličeje
s prázdnýma kulatýma očima a chtěla pohltit moji hlavu, kočka, která spala vedle mě, vyjekla a prudce
se posadila. Řekla jsem si, že to by stačilo, a vstala jsem. To bývá ostatně často mým ranním heslem.
Tři dny jsem měla stále  patnáctého. Když jsem se přítele zeptala, kolikátého je, a on mi odpověděl, že
patnáctého, řekla jsem: ,,Už zase?!" Věci se někde přetáčely a já jsem trpěla. Všechno vypadalo šíleně.
Šestnáctého všechno skončilo, všechno bylo v pohodě. Mnohé věci se mi vyjasnily. Skončilo to divné
počasí, nebe se vyjasnilo. 
Takže nevěšte hlavy, i když teď věci vypadají šíleně a beznadějně. Zítra může být všechno jinak.

     Psala jsem tu jednou o své asi nejbližší kamarádce, zpěvačce, které se bezprostředně po očkování 
objevil zhoubný agresivní nádor na mozku. Doma měla malého školního kluka. Po dvou operacích, které
nepřinesly úspěch,  se vrhla na alternativní léčení a začala dělat ve vztazích a v životě konečně, co měla.
Nádor se jí postupně zmenšoval, až zmizel. Po půlroce se objevilo něco malého na druhé straně. Chtělo
to začít dřív.
Zemřela 14. ve čtvrtek, dnes mi přišla zpráva, z jejího mobilu. Nemůžu jít ani na pohřeb. Musela bych říct 
její matce, která ji přiměla na to očkování jít: no tak hlavně že nedostala chřipku.

21.3.2024:
     Vláda do nenápadného malého zastrčeného ,,Zákona o odolnosti subjektů kritické infrastruktury"
včlenila vsuvku, která je o tom, že když budou rodiče dětí někam posláni, mohou se o tyto děti starat
náhradní rodiče. Zároveň vytvořili novelu, podle které ,,vláda bude moci zakázat lidem opustit určité
území, prostor, bydliště, například s cílem zabránit opuštění republiky". Dále ,,Vláda bude moci nařizovat
pravidla pro výkon činnosti školy nebo školského zařízení" atd atd. Zákon se zabývá činností škol a podob-
ných zařízení o organizace dětí v případech mobilizace. Jeden článek to popsal takto. ,,Dá se to považovat
za zmocňovací zákon pro českou vládu k zajištění bezpečnosti státu v době vojenské a bezpečnostní
krize a ke koordinaci mobilizačních procesů, ale bez nutnosti vyhlášení válečného stavu". 
     Vypadá to tedy, že se chystají nařídit dospělým odchod někam a zároveň jim zamezí vycestovat, tedy
nedovolí, aby mohli zavčas utéct. A jejich děti poslat k - vládou nebo jejími úředníky vybraným - cizím lidem.
Nikde, ani na Ukrajině, není vyhlášena válka. Nemohou být tedy uplatňovány zákony týkající se války, ale
tento zákon - tato novela tento ,,problém" obchází a v případě, že se vláda rozhodne, že je v zemi krizový, 
nouzový stav, že se například cítíme ohroženi nebo cokoli jiného, podobně jako při Pandemickém zákonu,
mohou v podstatě stejné věci vyhlásit a nařídit i v době míru. Takže: jako občané máme zaručená právaˇ
Ústavou. Při tomto zákonu, kdykoli se vláda rozhodne, že je u nás ,,něco", veškerá práva ztrácíme. Vláda
bude moct zasáhnout do práva na ochranu soukromí, do práva na ochranu osobních údajů, do práva
na vzdělání (na výkon činnosti školy nebo školského zařízení), vláda bude moci nařizovat nejen evakuaci
osob z ohrožených míst, ale i zakázat opuštění určitého území.
     Neboli - jak řekl můj přítel - proč si tou Ústavou rovnou nevytřou prdel.

     Říkala jsem si, že celá vláda bude mít brzo vynikající imunitu. V současné době už nemůže být hospoda,
kde by jim neplivli do jídla, takže teď v době dovolených budou mít i s celou svojí rodinou kompletní balíček
všech očkování.

28.3.2024:
     Ještě další výhodu Minicoopru jsem objevila: vhodnost do terénu. Když jsem před pár týdny objížděla
Barrandovský most druhou cestou přes Smíchov, na vysokém retardéru jsem o ostré hrany prorazila
olejovou vanu. Takže díky, Správy silnic. Dlužíte nám za tubu vteřiňáku.

     Tohle už nosím v hlavě taky několik týdnů: pokud nakupujete pečivo ve velkých supermarketech,
zvolte Tesco, případně Albert. Určitě se vyhněte Kauflandu a Lidlu.
     Některé polské firmy nakoupily za miliony zlotých ukrajinské zrno - to s tlustými vrstvami plísně,
jak to zdokumentovali přímo polští celníci, pár lidem jsem posílala fotky, byly z přímého zdroje. Lisují
z tohoto zrna olej. Takže i na ten si dávejte pozor.

     Je úžasné, jak člověk neuteče svému osudu. Jednou jsem tu zmiňovala svoji kariérní zpěváckou
Odysseu po rolích, které vždy něco znamenaly a přesně kopírovaly děje v mém životě. Dostala jsem
nedávno práci, přesněji přihlásila jsem se na vypsaný konkurz a oni mě rovnou vzali, aniž jsem se ho
nějak zúčastnila - už to bylo zajímavým momentem. Paní režisérka - Holanďanka - mě pozvala na pra-
covní schůzku a tam mi vysvětlila, co přesně chce, co by měla moje postava představovat. Vy byste
měla být, říkala mi, taková zvláštní bytost, něco jakoby mimo prostor a čas, ani ne člověk, spíš něco
třeba jako Siréna.. Chtěla na mně nějaké barokní árie, které by se do projektu hodily, a v podstatě
na jedné jediné skutečně bazírovala - takže roli královny kouzelnice Alciny se tentokrát již nevyhnu -
zřejmě na ni přišel ten pravý čas. Královna se v této stěžejní roli celé opery dostane k jakési pokoře,
nebo aspoň si to myslí. A já mám být představitelkou čehosi, co dost nepokrytě zavání procházením
různými inkarnacemi.. Paní Olga během své řeči trochu znejistěla, protože  nevěděla, čemu se tlemím,
a obávala se zřejmě, že mi její řeči připadají jako hovadina. Asi dvakrát se mě zeptala, jestli jí rozumím,
a já jsem odpověděla, že jí rozumím zcela přesně. Řekla mi - vy ty lidi na ten koncert ,,pozvete", tak
nějak je přitáhnete, a oni přijdou, aby se vámi nechali ,sežrat"... Myslela to obrazně. Já vím, jak to
myslela.
Projekt je celkově velmi specifický, v netradičních interiérech. Dnes mi potvrdila první zkoušku -
na nákladovém nádraží.
Doma jsem se zanořila do not, abych se podívala po něčem vhodném, a vypadly na mě noty (na knížky
vyčuhující či téměř vyskakující z knihovny jsem si už zvykla. V Městské knihovně v Praze to byly kdysi
dva životopisy, z dosti vzdálených dob, a oba tyto životy si byly tolik podobné.., v mnohém a zejména
zásadních specifických bodech tak stejné, a tolik připomínaly ten můj..), byl to cyklus krátkých skladeb
od Bohuslava Martinů Kytice, nádherné dílo. Tři z těchto skladeb se mi kdysi hluboce a nesmazatelně 
zaryly do duše a často jsem si je zpívala. Jedna se jmenuje Člověk a smrt. Chtěla jsem noty vrátit do po-
lice, ale otevřela jsem je právě na této skladbě.. Dala jsem si s paní režisérkou ještě jednu schůzku
a tam jsem jí navrhla, jestli by doprostřed těch árií nechtěla vložit tuhle skladbu. Že je to přesně to, co se
teď děje, a dít bude. Byla by to pecka a po ní bych zase odpojeně mohla zpívat barokní árie...To jsem ještě
nevěděla, že právě tu noc zemře moje kamarádka. Povídala jsem jí obsah: byl jednou jeden člověk. Chodil
a obhlížel svá pole, svoji krásnou úrodu obilí a dělal si starosti, ,,kterak já ho sežnu, do stodoly svezu?". Byly
to jediné jeho starosti  -,,starosti". ,,Potkala ho smrti na velkej silnici" . A smrt mu říká, ať všeho zanechá, že
musí jít s ní. Ale člověk není připravený a žádá smrt, aby z různých důvodů posečkala. ,,Zanechej mě, smrti,
až pošlu pro kněze, co  jsem v mládí činil, na oči mi leze!" Má děti, mladou manželku... Nabízí smrti i peníze.
Ale Smrt je neoblomná. O manželku i děti se postará bůh. Peníze jsou pro ni bezcenné. Nakonec sedlák
zoufale a již s trochou hrůzy namítá, spíš se zpovídá: ,,jsem dlužen každému, a nejvíc jednomu, pánu bohu
svému!" Pokud myslíte, že Smrt s ním dál diskutuje, tak nediskutuje.
,,Střelila ho Smrti střelou přeukrutnou a píchla ho v srdce převelice těžce.. Už ten vtipný rozum, už mu sloužit
nechce."
A na konci je vzkaz: ,,Rozmilí přátelé, toho příklad vemte - co na mně vidíte, na sobě čekejte!"

1.4.2024:
     Všimli jste si, jak je to pořád to samý, žádné nové nápady? Za ,,covidu" jsme byli nabádáni, abychom
se zavřeli doma a nikam nechodili, zejména o prázdninách a Vánocích, hlavně kamkoli, kde se lidé baví,
popíjejí svařák nebo pivo a povídají si spolu o příjemných a veselých, normálních věcech. Jediné povolené
téma je nárůst počtu úmrtí na covid. Lidem je vnucován strach a jsou odsuzováni, pronásledováni a deho-
nestováni ti, kdo se nebojí. Pak válka s povinným pohledem na věc a denodenními výčty mrtvých a vyvolá-
vání strachu, že nás chce Putin napadnout. Jsou odsuzováni, pronásledováni a dehonestováni ti, kdo se
nebojí a vidí věci jinak. A teď jsou tu ty nešťastné Velikonoce, kdy se jako z udělání přihrne krásné počasí,
dokonce na více dnů, než se očekávalo, a náhle, též jako z udělání - kde se vzal, tu se vzal - objeví se prach
ze Sahary. No měl by to být správně písek, ale není-li zrovna poruce, musí stačit prach. Celou dobu foukal
západní vítr; to jen tak pro šťouraly. V Budějovicích a Prachaticích sice spadl nějakej sajrajt, ale u nás a v širo-
kém okolí ani stopa. Tak nevím, co znamenala ta dvoudenní deka nad námi stejně jako jinde. Každopádně
bylo opět lidem doporučováno, aby raději nevycházeli a průběžně přes den kontrolovali na internetu výskyt
a pohyb prachu. Snaží se lidi udržet doma, co nejdále od životodárného slunce, od posezení s rodinou a přáteli,
od příjemných pocitů a životodárného veselí, pobytu na venkově a prací na zahradě, nedejbože spojených
s bezstarostností a smíchem, skotačením dětí, neglobálními zvyky a nedoporučenými tématy. Každopádně
dobře, že jste byli venku, protože ten ,,saharský prach" může přinést lehčí respirační potíže, které ale venku
snadno vydýcháte. Ještě si zítra vyvětrejte, pokud jste tak dostatečně nečinili dnes.
Jak to dělají Arabové, kteří jsou v tom denodenně už tisíce let, opravdu nevím.

6.4.2024:
     Říkala jsem, že jsem v půlce března měla asi čtyři šílené dny, kdy se všechno protáčelo a mlelo
z jedné strany na druhou a bylo to opravdu nelidské. Několik lidí mi řeklo, že to měli v jiné dny během
následujících dvou týdnů. Pro všechny to bylo stejně náročné, velmi podobné, téměř nesnesitelné, Peklo.
Mně se míhaly různé věci, například jsem se na zahradě chystala zasypávat kompost a najednou jsem se,
s lopatkou plnou hlíny ,,viděla" v jiném oblečení, dlouhém, takovém středověkém lněném sepraném asi
modročerném a místo hlíny jsem lopatkou zasypávala vápnem.. hromady. Bylo jasné, že je to nejen
vzpomínka, ale i předzvěst. V jednom z těch šílených dnů jsem se vrhla po klíči: nedalo by se něco dělat?
Není možné tomu nějak pomoct, aby se už něco posunulo, aby se věci začaly dít (ten stav jistě znáte všichni
důvěrně)? A přišla mi v odpověď vlídná věta: ale vždyť  ony se dějí.
     Bylo mi řečeno, že v půlce března bylo cosi zpečetěno. Když to mluvilo, již někdy na konci ledna, o půlce
března, druhá část zprávy bylo ,,od poloviny března". Od poloviny března má zřejmě všechno začít. Začátek
i konec. Vše je zpečetěno. Každopádně bylo řečeno, že od půlky března se začne - začnou zesilovat záření;
postupně se bude zesilovat. Bude to cílit na očkované, kteří mají ten správný ,,čip", kdybych to měla nějak
jednoduše přeložit.
,,Žabky" začnou teprve teď pořádně fungovat. Panika a rozruch utichl, lidé přestali být ostražití. Taky mají být
v dalších měsících velmi ohrožení ,,ezoterici"; že prý na něco skočí. Já jsem dokonce později přišla na to, co to 
asi bude, ale už jsem to zase zapomněla. Byla to taková ta vychytaná, ale logická finta. Snad si zase vzpomenu.
Ale někdo byl u toho, tak třeba si vzpomene on - ona.
     Během času jsme dostávali různé pokyny: nesmíte se zastavit, musíte věřit.., už nevím, co všechno to bylo.
Oproti ještě nedávnému ,,musíte jít, musíte tam jen dojít" máme teď tento nový pokyn či zprávu, radu:
,,jenom tam dojděte". 
A taky jsem zase viděla ty děti, zbylo jich tu spousta. Dokonce jsem sama jedno vedla za ruku. A taky jsem
viděla, že tu zbyly jen ti nejmoudřejší. Ale to ještě nebude letos. Všechno se má dít až od roku 2025. A spíš
až od druhé poloviny. Do té doby se musí věci dodít. Viděla jsem také konec této divné války. Uzavření
takového jakéhosi příměří, už brzo. Tipla bych si to na květen.

     Dnes se mě někdo ptal na pondělí 8.dubna... Já bych to tak divoce neviděla. Proklouzneme snadno.

7.4.2024:
     A ta je roztomilá... Sms: 
,,Tohle mi poslala taxikářka: ,,Jinak jsme s holkama zkoušeli test údajného písku a z čelního skla ho dali
na papír a zespod papíru jezdily magnetem a ejhle... Písek se hýbal za magnetem."
K tomu připojila odkaz na jakýsi slaboduchý aprílový článek o tom, že to není písek ze Sahary, ale
vzácný vesmírný prach." 

    Prý je obrovský nárůst respiračních potíží u dětí i dospělých. Pokud jste do toho padli také, po tom
,,vzácném vesmírném prachu", dýchejte silice. V první řadě jedle, eukalyptus a pak ostatní.

14.4.2024:
     Ve středu jsem měla druhou pracovní schůzku s paní, co mě najala na již zmíněný umělecký projekt.
Nápady, se kterými jsem přišla, byla nadšená, takže kostru, alespoň z mé strany, máme pod střechou.
     Ten den byl pro mě nebývale těžký. Po druhé pekelné noci v řadě jsem vstala pod známým impulsem
,,musím vstát, abych přežila", dokázala jsem jen sejít schody a pak jsem padla opět na pohovku,
lapala jsem po dechu a poprvé jsem měla skutečně pocit, že "teď to mám za pár". Všechna síla mi
vyprchala z těla a nemohla jsem ani zvednout ruku. Trvalo mi neskutečné tři hodiny - to tu ještě nebylo;
než jsem byla schopna bezpečně vstát, a to už s pěkným tlakem 96 na 63. Vzápětí mi ještě spadl těžký
předmět na nohu, takže jsem se opět zhroutila a přítel mě nabádal, abych schůzku zrušila a když jsem
odmítla, že tedy odvolá jejich zkoušku a do Prahy mě odveze, ale rázně jsem to odmítla se slovy, že
jak se něco začne rušit a odvolávat, je konec, už není cesty zpět. Potíže se děly i nadále, na schůzku
jsem přijela skoro o půl hodiny pozdě, místo oblečení, které jsem si v Praze narychlo naházela do tašky,
neboť jsme chtěly řešit i kostýmy, jsem přitáhla tašku s jídlem, a ještě i když si sundávala u paní kabát,
zatímco jsem jí některé příhody vyprávěla, zůstal mi v ruce knoflík od mého oblíbeného oděvu, tím to
ale končilo, od té chvíle šlo už všechno dobře, jen snad ,,dobrý čaj" jsem si představovala trochu jinak.
Nikdy se nesmíme nechat od ničeho odradit.
     Projekt má být o tom, že já budu zpívat určité barokní árie, které spolu v nějakém smyslu ladí -
nejvíce jde paní R. od ,,tu esenci", stejně tak u postav, které máme tvořit či znázorňovat - a do toho
bude druhý člověk, mladík kavkovského typu, který tento obor vystudoval, pouštět různé zvuky
přes elektroniku. Má to celé dělat dojem, že zvuky přicházejí z různých dimenzí a různých dob, stejně
jako ty postavy.
Paní R. není holanďanka, jak jsem si původně myslela - do Čech přijela a pak se tu i usadila natrvalo
a také vdala, z Holandska, kde studovala; u nás se ale prý, oproti Holandsku, dá mnohem lépe dělat
umění. No to asi jo. Jinak je ale kanaďanka, tedy má kanadskou státní příslušnost. Její rodiče se přistě-
hovali, přesněji řečeno utekli do Kanady, když byla malá, možná hned po jejím narození  -hádej odkud?.
zeptala jsem se kamarádky. Netrvalo jí to ani dvě vteřiny: ,,Nee! Že ne?!!"  - ,,Ale ano, přesně odtamtud".
Přesně takhle funguje karma. (Připomíná mi to mého přítele. Říkával, že ze všeho nejvíc na světě nená-
viděl dvě věci: práce na zahradě a život na venkově s tím spojený, a pražáky. Odříkaného největší krajíc.
Teď toho má plnou měrou. Sloužím jako takové nápravně zařízení). Ale Bůh ví, že soudím jen principy,
nikoli lidi.
Každopádně paní R. odjakživa fascinovala anglická mytologie, tím je určitě sympatická. Objasňovala mi
dál obsah a smysl postav. 

     (pokračování - 16.4.2024):
,,V anglické středověké mytologii", povídala, ,,se vyskytují postavy - takové tajemné postavy, které se vždy
objeví jednou za čas, třeba za třista let. Přijdou na tento svět udělat něco dobrého a lidi, které potkají, které
mají kolem sebe, k tomu tak nějak zvláštně použijí. Nejsou nutně jakože úplně dobří, nejsou dobří ani zlí.
Jsou i nebezpeční. Dějí se kolem nich zvláštní věci. Protože se pohybují volně mezi dimenzemi, nejsou si nikdy
zcela jistí, kde jsou, ani ve které přesně době; jsou trochu zmatení. Protože sem přijdou přímo z jiné doby,
používají se samozřejmostí věci, které používali doteď i ty, které mají právě kolem, tedy z různých dob, klidně
několik set let od sebe (říkala jsem si - ona se mnou bydlí?)".
     Árie, která má být vyvrcholením a stěžejním bodem, ,,zlé kouzelnice", královny Alciny, se nazývá
Ah, mio cor (Ach, mé srdce). Měla jsem ji v repertoiru a zpívala ji dvakrát týdně v době, kdy se mi zhroutil
svět a já jsem se přes noc stala ..někým jiným" (popisovala jsem to v části stránek Terapie). Dnes se k ní
vracím po 19 a půl letech a jsem zvědavá, co se zhroutí teď a v co se proměním.

      Duben je zhruba od února avízován jako měsíc, kdy ,,budou padat lidé". Dále i květen. Bylo to myšleno
doslova. Na březen a dále pak přibývání infarktů a pak také mozkových mrtvic. Jako důsledek očkování
spojeného se zářením. Ale také jako důsledek karmy, tedy následek našich rozhodnutí, na to nezapomínejme.
Také bude přibývat problémů s mozkovou kůrou, to už jsem kdysi dávno psala. Což bude způsobovat, kromě
jiného, šílenství. U očkovaných myslím, samozřejmě. I anomálie na mozkové kůře.
     V těchto dnech se dokončila nová rovina. Vlastně pořádně a zcela sepla až dnes. Několik dalších měsíců
se bude rozkládat, tedy zesilovat. Věci se již počaly otáčet.
Při jednom ,,zážitku" jsem se dostala do této nové roviny, do dimenze, na kterou čekáme. Byla úžasná.
Zůstali tam jen moudří. Děti s neskutečným vědomím. Když jsme se hodně soustředili, mohli jsme tam
vidět potácející se trosky kolem, ale moc jsme je nevnímali. Už před několika lety se mi postupně nekoli-
krát ukazovalo velké množství mrzáků, zejména na vozících, a to, že jsme se všichni dohodli, že do nich 
nebudeme investovat. Bude tu zcela zborcená ekonomika, kterou bude třeba opět postavit na nohy.
Nebudeme chtít investovat do těch, kteří to v podstatě způsobili. Budeme chtít investovat do budoucnosti.
     Budeme se chystat na obranu naší svobody, v květnu. V květnu se též bouří lidé na celém světě.
V červnu je stále extrémní možnost pádu vlády.
     Též přibyde šílenství. Mezi lidmi očkovanými, nemají-li placebo, budou volně proudit satanské síly,
před kterými jsme ale my zcela chránění, vlastně spolu ty dvě věci souvisí. Před takovýmito vlivy můžete
také své nejbližší ode dneška bezpečně ochránit, jednoho, maximálně dva, pokud by to byly například vaše
děti, aniž za to budete jakkoli trestáni. Ale kroťte se, všeho s mírou, žádné zbytečné dobrodiní. Musí si to
velmi zasloužit. Nesmějí vám to vracet ve zlém. Jinak propadáte spolu s nimi.
     Podstatné věci se budou dít až v roce 2025 a dále. Tím nechci říct, že se letos nebude dít nic. Naopak,
tento rok je rokem činění a závratných změn.

     Bratr mého přítele si stěžoval obvoďákovi, že je mu pořád tak nějak špatně. ,,Není divu", řekl doktor,
,,s tím, jak tu jsou jedovaté potraviny".
     Jiný muž, jak mi vyprávěla jeho manželka, též potřeboval něco od obvoďáka a čekal v přeplněné
čekárně. Doktor otevřel dveře, opřel se rukou o futra, rozhlédl se po natřískané místnosti, a řekl:
,,No vás tady tedy je. Lidi, co žerete?!"

24.4.2024:
     Duben a květen jsou měsíce zlých duchů. Nezdržujte se příliš dlouho nikde, kde byste čekali duchy,
kdybyste byli pověrčiví.

     Duben a květen je stále měsíc padajících lidí. U nás se to projevilo hned v naší rodině. Moje matka
padla s mrtvicí a teď se o ní stará moje sestra, která měla mrtvici před dvěma roky, po očkování.

     Vždy, když mi připadá, že bychom si měli zoufat, vzpomenu si, co nám to říká již několik měsíců:
všude se už bude něco dít, jen u nás se to bude zdánlivě stále zhoršovat a vypadat zcela beznadějně. 
Bude to o nervy, tedy velká zátěž na nervovou soustavu. Do poslední chvíle. Pak se to otočí naráz.
     Květen je stále měsíc, kdy se budou bouřit lidé na celém světě, případně jejich vlády. Všichni budou
chtít svoji svobodu.

      Tohle nesouvisí výrazně s ničím, ale je to zajímavý postřeh: ,,Všimla sis, jak mladá generace 
neumí stát frontu? Jsou zvyklí si objednat a vyzvednout objednávku až zavolají jejich číslo. Což je
v obyčejném pekařství problém. Stojí všichni u stěny a nikdo neví, kdo je na řadě"
     
Její dcera přišla ze školy ( z vysoké zemědělské) s tím, že mladí (to jsou pořád ti samí, naše
,,zlatá mládež", nechtějí třídit odpad, protože to dělají jejich rodiče - protože to je ,,to staré".
No počkáme si, s čím oni přijdou úžasným novým.
Ne, to je vtip. Za mě si myslím, že by to měli zkusit až někdy příště.

     Tento čas bude časem odhalování nepoctivosti, chyb, omylů, nesvobod a falší. Touhou a snah 
o osvobození od ničení a ničemných.
     Neměli bychom se příliš bát; jen buďme pozorní. Jakmile nám něco bude vadit, měli bychom se
hned ozvat, hned protestovat. Protože ,,generál nikdy nespí". Pokud zaváháme, můžeme mít opravdové
problémy.

25.4.2024:
     V průběhu minulých dvou týdnů se mi také ukázalo, že velmi pravděpodobně, či aspoň to generál
,,Rozseknuté čelo aneb ostuda ve Zbrojovce" najisto plánuje, bude v květnu vydána vyhláška, podle které
budou automaticky a suverénně, veřejně a nepokrytě, tedy oficiálně, Ukrajinci prohlášeni nad námi nadřa-
zeni - lepší, vyvolený druh. Nutno podotknout, že to nemusí být výhra. Na jednom takovém lepším vyvo-
leném druhu jsou už mnohá staletí po celém světě páchány genocidy. Může se to týkat vojenství nebo 
čehokoli jiného. Ono se to děje po celou tu dobu, co tu Ukrajinci jsou, jen trochu skrývaně. Kdo nechce
vidět, nevidí. Že se to ani trochu nezměnilo, potvrzuje výpověď jedné známé, která byla dnes u doktora.
(Jméno samozřejmě mohu dodat, kdyby měla například paní Natalie Jebavá zájem. Mimochodem - nevy-
hostili tu paní, když má tak evidentně ruské jméno?). Potřebovala si nechat udělat magnetickou rezonanci.
,,Jó, kdybyste byla Ukrajinka", řekl jí doktor, ,,tak by to bylo do zítřka. Ale protože nejste, mohu vám dát
termín až za čtyři měsíce". - ,,Ale já mám potíže teď a teď potřebuju vědět, co mi je!" Doktor pokrčil rameny:
,,Tak to máte smůlu".
Vyhláška a interní nařízení je jedna věc. Ale jedno nechápu a nikdo mi nevysvětlí, že se pod to ti doktoři
podepíšou. Nemuseli by. Přece to dělat nemusí.

     Taky jsem si vzpomněla - tedy jedna dívka mi to připomněla - , co se mi to nedávno ukázalo jako 
,,ohrožení ezoteriků". Týkalo se to mimozemšťanů. Že jsou stále žhavé téma, na to vemte jed. I když se
o tom až tak nemluví. Nevzpomenu si už na přesné podrobnosti - potřebovala bych, abych měla v hlavě
magneťák a ten nahrával moje ,,myšlenky". Vlastně občas mám pocit, že ho tam mám, ale nenahrává
pro mě.
,,Psychotronické" možnosti těchto entit od půlky března opět sílí. Stále stoupá počet ,,vyznavačů Rostliny"
- když už tu není povolený heroin a cocain - a oni se na tyto podivné bytosti, které nemusí být vždycky naši
přátelé z jiných planet, napojují. Chtějí utéct nepříjemné realitě a namlouvají si, že se od nich něco naučí.
Nemusí to být vůbec bytosti z planet. Je mnoho meziprostorů. Ve spolupráci s halucinogeny je mohou
tyto bytosti odjinud k sobě stále více a snadněji přitahovat a oni se mohou stále více přidávat k jejich podstatě.
Pokud včas neodstoupí, mohou poměrně rychle vymizet ze svého těla a ,,mimozemšťan" si přisvojí jejich energii.
Nebudou nikde. Další přirozený výběr.

30.4.2024:
     Takže znovu: nekupujte NIC, co byste ohodnotili jako ,,pamlsky pro děti". Předevčírem mi volala kamarádka
SOS - dlouho rozvažovala, jestli mě má ,,otravovat" v neděli, ale když už uvažovala, že si zavolá záchranku,
rozhodla se, že mi zavolá (připomíná mi to, jak jsem jednou psala, že s někým nic nenaděláte, protože je to
prostě ,,vada materiálu", a postupně mi pak přišlo několik osob v depresích, že si to přečetly a usoudily, že 
ony budou zkrátka ten vadný materiál. Všechny do jedné byly ty, kterých se to netýkalo. Ale tak to bývá.).
Koupila si medvídky. Zkolabovala po prvním. Viděla jsem žlučník, posléze i slinivku a játra a slezinu, ale tak nějak
podivuhodně s tím nešlo nic dělat, ve smyslu, že nic vlastně nepomůže. Pak jsem našla, že největším problémem
jsou vibrace. Vibrace jejího těla zareagovaly na vibrace v tom produktu, tělo dostalo šok a zakřičelo na ni: ,,Ty mě
chceš zabít?! Chceš mě otrávit?!" (přesně cituji). Potvrdila mi, že přesně tak se cítila - šok - a že vůbec nic nezabíralo.
Teprve když jsem odstranila z nejhoršího šok těla a celého jejího systému, mohla přejít k nějakému léčení. I tak
to bude chtít hodně vody a určitě dva týdny léčení jater. Po jednom medvědovi. 
Kromě jedu jde v této a jistě i jiných potravinách tedy o vibrace. O čem že to mluvím? Jednou jsem tu zmínila,
jak jsem byla před lety u jednoho pána na nějakém přístroji, dokázalo to srovnat nějaké nesrovnalosti v buňkách.
Vyprávěl mi, že ten přístroj (vyrobený na Ukrajině) koupil od jednoho Ukrajince a ten mu při prodeji zdůrazňoval:
,,Tenhle je určený pro zlepšení zdraví." 
Mám známého, co dělá sonofraktály - pomocí hudby či prostě zvuku vyrobí vodu, která umí například zničit 
spike proteiny ve vašem těle, odrazit škodlivé záření, pomoct vám se závislostí, s diabetem, značně urychlit
detoxikaci, zbavit vás mnohých parazitů atd. atd., je toho strašně moc - samozřejmě za určitých okolností,
jako všechno. Tato voda má prostě jen určité konkrétní vibrace, podle toho, jakého výsledku potřebujete
docílit. Vibrace. Neslyšeli jste nikdy o mrtvé a živé vodě? Nečetli jste pohádky? Co si asi tak myslíte, že to bylo?
Jaký je asi problém naplnit halu petlahvemi s nějakou limonádou a pustit do nich např. pomocí zvuku ,,ty správné
vibrace"? A želatina je dost blízko vodě. To jen tak namátkou. Jedy se dají zanalyzovat. Ale vibrace?

1.5.2024:
     Ještě bych s dovolením pokračovala: pokud má někdo pocit, že ten, komu po konzumaci takové (p)otraviny
,,nic není", je zdravější a odolnější, tak to určitě ne. Vemte si třeba cukr: pokud jíte mnoho cukru, začnete být
na cukru závislí (začnete mít stejné argumenty a řeči jako při závislostech na těžkých drogách, protože tou
cukr určitě je, jako: Potřebuju to kvůli energii. Mám lepší náladu. Nakopne mě to. Jsem pak klidnější. Osladím si
život, jsem pak v pohodě.) Stejně jako vy si tělo začne nalhávat a vykrucovat se. A zamlčí vám, že to pro vás
není dobré. Chce drogu. V případě cukru je váš nepřítel vaše slinivka. Typický slinivkář neodolá sladkému.
A teď si to převeďte na jiné drogy a jiné případy. Stačí křidýlka z KFC. Jak jste jednou ochutnali, začnete slintat,
jen si na ně vzpomenete. Při reklamě na ně dostanete chuť až panickou. Chcete je, strašně. Až trochu moc, ne?
Jsou možná dobrá, ale tím to není, věřte mi.
     Naše sousedka mi včera večer u ohně řekla, že stejnou reakci jako dáma s medvídkama měla nedávno
po jednom loku jakési limonády, které se napila ze zdvořilosti na rodinné oslavě. Den dva se v tom plácala
a nakonec prý do sebe po dvaceti letech kopla antibiotika. A rázem se jí ulevilo.
Pokud máte na jedy, ať už jakéhokoli rázu, takovouto reakci, buďte svému tělu vděční, protože vás okamžitě
varuje. nenechá vás trávit se dál, ať už čímkoli.. A samozřejmě poklepejte po rameni i sebe, že jste mu to svojí životosprávou umožnili.
     Samozřejmě ne jenom potraviny mohou být droga.

     Psala jsem o mladých, kteří nechtějí třídit odpad. Ale ona ta dívka to říkala šířeji. Našla jsem si tu sms znova:
,,B. říkala, že mladá generace kašle na všechny ekologické věci a udržitelnost včetně třídění, ne-konzumu atd.,
protože ,,to už je starý".  Nebudou to dělat, protože to dělají jejich rodiče".
No, milá mladá generace, nebude vám tedy vadit, když my pro změnu nebudeme lpět na vaší udržitelnosti? 
Kdo čím zachází, tím také schází.
     Ale všichni mladí nejsou stejní. Můj syn třídí odpad tak, že ho za to všichni nenávidíme. Vždycky, když 
odjede, první prázdný kelímek hodím do odpadkového koše s gustem a pocitem neskonalé svobody.
Často se pak ale vrátím, vylovím ho z koše a s hlubokým povzdechem ho hodím do odpadkových nádob
tomu teroristovi.

      Chtěla jsem napsat tři věci. Vím určitě, že byly tři.

4.5.2024:
     Krásné počasí vytáhlo mnoho lidí do bazénů. Pokud jste z Plzně - ve vířivce Na Slovanech v minulých dnech
dva lidé chytli svrab. Jakže to říkal Ivan Bartoš? Přítomnost Ukrajinců nijak neovlivní život našich lidí?

     Před několika dny jsem si při pletí záhonu uvědomila, že mi hlavou probíhá jeden verš písničky Michala
Davida, jen s mírně pozměněnými slovy: ,,Když se unaví, co unavit se má, tak je přece krásně na světě..."
Čekají, že se unavíme a vzdáme to, dojde nám síla a podrobíme se. Ale to se nestaneme. Běžte pořád dál.
i když vám připadá, že to nemá cenu.
Buďte neúnavní, jak to umí jen děti, Buďte únavní, jak to umí jen děti. Buďte neúnavně únavní, jak to umí jen
děti. A Zlo se zhroutí a padne jako rodič takových dětí.
     Národní zdravotní služba (vládní organizace obhospodařující veřejné zdravotnictví v Británii) vydala
zákaz používání genderově neutrálních výrazů ve zdravotnických zařízení. Takže třeba kojení (breastfeeding)
- v angličtině doslova ,,krmení z prsu" už se nesmí nahrazovat genderově neutrálním  chestfeeding, tj.
,,krmení z hrudi".
Tohle není jediný případ, kdy se věci odehrávají opačně, než Zlo doufalo. Výrobci elektromobilů se začínají
docela potit. Nabízejí stále větší a větší výhody a bonusy k těmto autům, ale ani tak nemají úspěch, nikdo je 
nechce. Svět kráčí svým vlastním přirozenějším směrem.

     Moje záhonová písnička pak po chvíli ještě pokračovala a já jsem si uvědomila, že tento text se mi v hlavě
objevoval už nějaké dny předtím. ,,Když se podaří, co se dařit má, podaří se také vnoučata..."
Minulý rok se zaměřoval na ,,nás". Abychom se měli dobře. Od začátku tohoto roku se téma přesunulo
na ,,naše děti". Pod stejným zadáním. A v posledních týdnech - na ,,naše vnoučata", tedy na další generaci,
Protože - co je platné, kdyby bylo dobře nám, ale v dalších generacích se to zase vrátilo zpět?

12.5.2024:
     Již dlouho myslím na to, že bych si chtěla opět pořídit gramofon. Jeden takový zoufalý přitáhl Jan
onehdy ze sběrného dvora. Malá dřevěná bedýnka s odendavacím víkem, ve kterém je zabudován
reproduktor. Víko musíte s gramofonem spojit přiloženým kabelem, který je dlouhý asi 3 metry, takže
si můžete reproduktor postavit na stůl, do vedlejšího pokoje nebo například - do okna.
     V přípravě na tuto akci - pořízení gramofonu - jsem již před nějakou dobou zakoupila pár desek - 
malých sp v Diakonii. Pokaždé jich tam byla plná krabice a já jsem neměla nikdy trpělivost prodírat se
těmi kvanty Chladila a Simonové a odnesla jsem si jen tak něco spíš namátkou, protože jsou tam toho
vždycky přehršle a až se mi bude chtít, můžu se v tom prohrabat pečlivěji. Když můj syn přinesl gramofon,
můj přítel se ho jal vyzkoušet a vytáhl mé desky. Z kuchyně jsem uslyšela zaklení podivně nezvyklé intonace
a můj syn mi to dokonce odmítl zopakovat. Pak můj přítel gramofon rozpochodoval a já, ale i on jsme zjistili,
že jsem si koupila (kromě jiného) překrásné ruské lidovky vydané odhadem někdy v šedesátých letech,
ne-li dřív..
Nemohla jsem se dočkat, až týden nato opět pojedu do Prahy a vtrhnu do Diakonie. Koupím třeba všechno,
vyjma Simonové a Chladila. Na to je opravdu vždycky času dost.
Ale byla jsem zklamána, nebylo tam nic, všechny desky zmizely. Ukázalo se, že na Praze 10 proběhla jakási
hovadská tvořivá akce, kdy děti malovaly na staré gramofonové desky, takže všechny tyto poklady skoupily
a zničily. Ze zoufalství jsem si odnesla několik velkých šelakových, většinou se Zímou a R. A. Dvorským,
ke kterým si budu muset pořídit gramofon.
     8. pozdě večer jsem přijela do Prahy i s gramofonem. Víko s reproduktorem jsem postavila do otevřeného
okna a z vybraných desek jsem stvořila hitparádu završenou Kaťušou (to byste ještě dali: Razcvětáli jábloni
i grůši...
). Jako poděkování dvěstě tisícům ruských vojáků, kteří tu za nás padli.
Děkujeme vám, že jste nás osvobodili od Němců, kterým my teď lížeme prdel.

22.5.2024:
     Ze starších ,,zpráv" bych zmínila asi tuhle, je tak z poloviny března:
,,Projekt ,,Člověk na Zemi" je ukončen". Bytosti se shodly, člověk není schopen udržet Zemi živou a zdravou,
pokaždé ji zahubí. Projekt ,,člověk" bude navždy ukončen. Navždy. Lidé budou nekompromisně vyhubeni.
Nebude o nich zmínky v novodobých dějinách.
     Ne všichni lidé jsou ze Země. Jsou tu i lidé, kteří v daleké minulosti pocházeli z jiných planet. Je jich tu 
velmi mnoho. Budeme žít na jiné bázi, vnitřní ,,technologie" se nám dost promění, budeme své síly používat
z jiných vrstev a ve vyšších levelech. Budeme moudřejší, ostražitější a věrnější svým cílům. Životu na Zemi
a ve svých zemích. To jsem trochu předběhla, ale to nevadí.
     Někdy na podzim minulého roku jsem začala sledovat novou realitu. Objevoval se mi příměr ke skupině
turistů, skautů, prostě výletníků. Středové části si nepamatuji, jen ten konec, těsně poté, co jsem už vypěnila,
cože je to proboha za nekonečnou hovadinu. Skupina měla někam dojít. byla tam nějaká čára, kterou jsme si
mohli představit jako např. vchod do hospody. Jeden ze skautů či turistů si začal zavazovat botu a zůstal
za ostatními, kteří mezitím už překračovali práh hospody a vcházeli dovnitř. ,,Tohle se nesmí stát. Je naprosto
nezbytné, aby všichni členové došli zároveň, ve stejný okamžik, nikdo se nesmí opozdit". 
Na slově ,,členové"
mi to došlo: členové - částice - molekuly... to je cestování v čase!
Vzpomněla jsem si na ten proslulý případ někdy z poloviny minulého století, kdy Američani učinili pokus
tohoto typu a námořníci se jim zpět vrátili zarostlí do lodi, tedy jejich molekuly byly smíseny s molekulami
lodi. Velký průšvih.
     Tato ,,alternativa", pro nás nejnepředstavitelnější, nejnepochopitelnější, je ale zároveň tou nejpravděpo-
dobnější. Lidé pak budou prostě mizet. ,,To jako zemřou nebo se rozplynou nebo... co se s nimi stane?",
zeptala jsem se hloupě. Koneckonců na tom nezáleží, vy prostě chcete jen slyšet odpověď. ,,Přestanou se
uskutečňovat ve vašem světě". To už je jasnější, ne? Přemisťování se v čase a (či) prostoru, je to v důsledku
vlastně to samé. Neumíme si to představit (ve skutečnosti), proto je to tak těžké. Může se tu totiž neobvyklý-
mi způsoby uskutečnit jen to, co si umíme opravdu představit. Lidé se bojí apokalypsy. Uvnitř to nepřipustíme.
Pamatují - pamatujeme si mory. Bojí se tu být ,,sami". Bude nás tu málo? Toho se bojíte?
Bude nás tu málo, ať už si to umíte představit, nebo ne. Záleží na tom, jak k tomu dojde.
Jestli mnoha válkami nebo nějakou přirozenou, i když méně uchopitelnou cestou. Jestli se ,,postižení"
dostanou do časoprostoru, kde se budou moct zamyslet nad tím, co už stačili udělat a co se ještě chystali
udělat, nebo tuto šanci již nedostanou a zmizí navždy.

23.5.2024:
     .....Také velkou budovu jsem viděla zmizet. Ta nepřešla do jiného časoprostoru, ale hmota se změnila
v energii a ta byla použita na něco jiného.
Tak u tohoto maslostroje bych chtěla být já.

     Důležitým datem pro změny - a že to bylo znát hned během dne - bylo 20. a extrémně důležitý zlom
má být z dneška na zítřek. Uvidíme, co nám tento nový vítr přinese.

     Dnes mi volala jedna paní, měla od rána pocit, že má zavolat. Při rozhovoru s ní ke mně pišlo toto:
je extrémně důležité, abyste v sobě neudržovali kyselé prostředí. Máme brát sodu, lžičku jednou až třikrát
denně. Kyselé prostředí spolu s určitým vlněním v nás působí skepsi. Nesledujeme pak správné cíle,
zaměřujeme se na hovadiny. Nemáme ponětí, jak moc jsme důležití. Máme větší moc, můžeme toho víc,
než jsme schopni dokázat si představit.

     Tento rok má být intenzivním, když to řeknu velmi mírně. Počítám, že v červenci až srpnu se pokusí
o narukování nás, nás všech. Neřekla jsem, že někam půjdeme. Tato země má být vylidněna, jsme na řadě
po Ukrajině. Ale nás chtějí donutit, abychom sami utekli - vlastně v tom rozdíl není. Abychom opustili
dobrovolně své domovy, abychom emigrovali. Naši zemi chtějí jako odkladiště pro přistěhovalce,
pro utečence. Amerika, samozřejmě. Následující doba bude asi pro nervovou soustavu hodně náročná.

     Minulou středu mi volala kamarádka a byla zděšená, jak jsem mluvila do telefonu slabým hláskem.
Tlak se mi ustálil na krásných 85 na 52. Říkala jsem jí, že se mi chvějou buňky a podlamují nohy.
Nemohla jsem skoro mluvit a stále jsem již od rána říkala a cítila, vlastně už od noci, že mohu reálně zemřít,
v jakoukoli chvíli. ,,A není náhodou patnáctýho?", řekla mi. Pár týdnů předtím mi ,,zdroj" řekl, že 15. května
je den mé smrti. Ona byla jedním ze dvou lidí, kterým jsem to svěřila. 
Sama jsem na to zapomněla jak na smrt.
Když mi to připomněla, vzpomněla jsem si, že jsem se pokoušela získat nějakou milosrdnější verzi, než že
tak to prostě je, a nakonec se mi to podařilo. ,,Dávej si opravdu velký, velký pozor". Tak v tom už byla naděje.
Vypustila jsem to z hlavy. 
Několik dalších lidí mi pak ještě ten den řeklo, že měli  - mají problémy se srdcem.
     Můžou na nás zkoušet leccos, ale nedostanou nás. Když se nedáme sami.

28.5.2024:
     V sobotu i v neděli večer jsem si užila svého ,,já jsem to ale říkala"  a radovali jsem se 
samozřejmě spolu s ostatními z vítězství našich hokejistů, Velmi silně a mysticky na mě zapůsobilo,
když se v závěru při hymně vynořila naše vlajka a kolem ní ty dva kříže..
Taky mi připadalo symbolické, že Fiala hrál za druhou stranu.
Mimochodem, kdyby se Rusové mohli zúčastnit, byli by 3.
Naši hokejisté si ještě užili oslav a náležitého aplausu na Staroměstském náměstí a my jim samozřejmě
tleskáme z našich domovů.
Bohužel i jinde se aplaudovalo.
     Britové měli ve svém parlamentu delegaci ukrajinského neonacistického pluku Azov. Boris Johnson,
bývalý ministerský předseda, se s nimi fotografoval, celý parlament jim vstoje aplaudoval a oni seděli
na čelním místě v maskáčových uniformách ozdobených stylizovaným hákovým křížem. 
     Spojené státy uvažují o tom, že by se ukrajinští vojáci necvičili v Německu, jak původně zamýšleli, 
ale přímo na Ukrajině, tedy američtí vojáci budou oficiálně přítomni na Ukrajině. Tedy přesně to, co 
ještě nedávno řekli, že v žádném případě neudělají a co je, jako vždy, zcela proti pravidlům. Přiklánějí
se k útoku na vnitrozemí  Ruska. My máme nejvíc Ukrajinců na hlavu. Mnozí z nich jsou vycvičení vojáci
NATO. Ještě více než u nás by se jim líbilo umístit základny na Slovensku. To by jim Fico ale těžko dovolil.
Takže bouření se lidí na samém konci května až polovina června má  - by mělo - opět větší opodstatnění.

29.5.2024:
     Ano ano, nepřesnost se vloudila. ,,Zamýšlejí cvičit" znamenalo samozřejmě ,,i nadále cvičit". V Německu
jsou ukrajinští vojáci cvičeni již několik let. Nedávno jich bylo 7 vyhoštěno zpět do Ukrajiny právě z důvodu
propagace fašismu a nošení fašistických symbolů. Tak aspoň že Němcům to vadí.
     Už tak před rokem jsem si říkala, a samozřejmě nejenom sobě, že ještě budeme škemrat, aby nám
Rus pomohl. A že přilezeme po čtyřech. Myslím, že teď je ta správná chvíle. Budeme ještě prosit.
Jen jestli už nebude pozdě.

     Před 19 a půl roky, když se mi ,,zhroutil svět", jsem během velmi krátké doby zpozorovala na svém
těle zvláštní úkaz: začaly se mi na solaru tvořit pihy, které opět během velmi krátké doby vytvářely
přesné čáry. malé mezi většími, doplňovaly se obrovskou rychlostí a rostly a objevovaly se prakticky
před očima. Na první pohled evidentní souhvězdí. Nevím, jak dlouho mi to zůstalo, možná pár měsíců
a pak to postupně nějak zmizelo, možná po narození mého dítěte, až tolik jsem to nesledovala. Když
jsem se pokusila zeptat, řeklo mi něco, že je to navádění. Dodnes nevím, jestli pozitivní nebo nepozitivní.
Nevím, kdo a koho to mělo navádět a k jakému cíli.
Když jsem se tak před dvěma a půl měsíci náhodou podívala do zrcadla, zjistila jsem, že se to opakuje.
Mám na sobě nové souhvězdí, zcela neznámé, dlouhé přímky s ostrými úhly, jako když táhnou divoké
husy, jak podle pravítka, vzájemně se křížící s dalšími, jinými.. Zdá se, že tentokrát toho bude mnohem
víc. Ani teď nevím, jaký je toho účel. jestli mi má něco pomoct, nebo mě zabít.

     Před časem jsem psala, že na úplném konečku května a pak ještě další dva týdny se začnou lidé bouřit.
(Ukazovalo se taky cosi jako ,,tábor lidu". Vláda lidu, tedy moudrých lidí, a ta druhá, že se nechá prostě být,
až sama odumře. No zní to dobře, jen si to neumím moc představit. Ale trochu  přece jenom ano).
Že to vypadá, že Ukrajinci budou u nás ,,prohlášeni" v podstatě oficiálně nějakým způsobem nad námi, jako
důležitější než my.
Zapomněla jsem ale dopsat poslední část, konec té ,,zprávy", a to bylo: ,,Pak ale lidé úplně zešílí". Byla tím
myšlena zuřivost, hysterie. Kdyby kupříkladu Ukrajinci zůstali u nás, pěkně v pohodlí a oficiálně státem
chráněni a my jsme byli poslání za ně do jejich války, tedy jejich životy byly důležitější než naše, považovali
byste tento popis za splněný? Myslím, že se k tomuto bodu blížíme.
Včera jsem byla strašně, strašně nervózní, celý den. Říkala jsem si, co to asi znamená. Vy se to dozvíte 
každopádně brzy. Pokud se teď nezmění vláda nebo aspoň její valná část a cíl, kam směřuje, myslím, že
bude mít Putin stejné dilema. Jestli se nás ještě pokusí zachránit, nebo se nás už zbaví.
Nerada bych, abychom nakonec museli emigrovat do Ruska, tahle věta se mi totiž taky poslední měsíce
občas prohnala hlavou. Ne myšlenka, ale prostě věta. To se ale nesmí stát. NAŠI ZEMI NEDÁME!
     Možná nevíte, že Macron oficiálně prohlásil, že chce africké uprchlíky převézt z Francie k nám.

12.6.2024:
     No - ony ty volby dopadly přesně podle té předpovědi, což mě do jisté míry uklidňuje. Zmiňovala jsem to 
tu již před více měsíci: ,,ve všech ostatních zemích se to už bude hýbat, lidé se budou bouřit a věci se začnou
měnit, jen vy budete ti úplně poslední kreténi na konci, u vás to bude vypadat beznadějně a nepohnutelně,
beznadějně až do poslední chvíle, bude to hodně o nervy"
 No není to úplně doslova, ale většina ano, včetně
těch kreténů.
Mimochodem hezká ukázka ,,amerických voleb".

     Zatímco v minulých letech, když se mě občas někdo ptal na ty ohlašované pády systémů a peněz, vrtěla
jsem s jistotou hlavou, teď bych doporučila mít u sebe, tedy mimo banku, finanční hotovost asi tak na 2 - 3
týdny ve výši vašich potřeb, a to zhruba v období od 20, června do půlky července. Taky není vyloučené, že
někdy v těchto obdobích nepůjdou mobily, takže věci začněte domlouvat raději napevno.

21.6.2024:
     Minulý týden jsme naše svěží hudební dílko předváděli v Juditině věži u Karlova mostu. Přišel houf
mladých vnímavých lidí a akce se vysloveně vydařila. Protože projekt je předkládán jako výzkum, na konci
byla diskuse. Jedna slečna se zeptala, jak jsme se my tři dali dohromady. A paní Olga mě ohromila odpovědí.
Popisovala, že zpěvačka tu má vyjadřovat magickou bytost přišlou odněkud mimo prostor a čas atd. 
a řekla, že samozřejmě v operním světě není jednoduché někoho takového najít. Takže se s kolegou
doprovazečem Davidem rozhodli, že... Zvolili nějakou zříceninu v blízkosti Prahy a - paní Olga má
knihu středověkých magických rituálů, doufám, že ne originál - provedli rituál.
,,A po něm se objevila Lenka", řekla
No vidíte, když se Ukrajinec a Žid spojí, jak jim ta magie pěkně funguje.

     Kdybych to byla jen já, asi bych se nad tím nepozastavila, protože moje tělo po té arsenové vitaminové
bombě toho až tak moc nevstřebává, ale v minulých týdnech jsem našla takových lidí víc. Lidí s výrazným
nedostatkem vitamínu D. Teď, v létě, po všech těch slunečných dnech. Znamená to, že slunce sice svítí,
je světlo a horko, ale nedostává se sem spektrum či spektra, která jsou pro nás ale důležitá k přežití.
Takže zatímco za covidu nás nechtěli pouštět ven, ideálně ani v létě, abychom nenačerpali zdraví na slunci, 
teď je to tedy zařízeno jinak: určitá spektra se odstíní. Ono to není zas tak složité. Za Babiše byl rok, kdy
nikomu nadozrávala rajčata. Zela na záhonech ve stále stejném stavu po mnoho týdnů. Nešlo to pře-
hlédnout a mnozí lidé už o tom sami mluvili. Tenkrát byla použita stejná technologie.

26.6.2024:
     Asi víte o novele zákona o občanství, která se projednává ode dneška po další dva týdny. Pokud nevíte,
dozvíte se to teď - proč bych jenom já měla mít zkažený den.
Je tu návrh, že by potomci Čechů, doložených až tři generace zpátky, dostali české občanství a k němu
různé možnosti. Především ale bezpochyby možnost rozhodovat o naší zemi a o nás.
Spolu se schválením korespondenční volby, které se již uskutečnilo, je to velmi přehledný plán. Prozatím
se odhlasovaný návrh omezuje na tři generace, ale jsou navrhovány i čtyři generace.
A proč to, ostatně, dodatečně podle potřeby nerozšířit?
Pokud to někdo z vlády nějakým nedorozuměním myslí dobře, předpokládá asi, že čtyři generace zpátky
budou tak nějak kolem roku 1940, maximálně do začátku minulého století. Moje babička se narodila v lednu
roku 1900. Moji matku měla ve dvaatřiceti, jako nejstarší dítě. Poslední, čtvrté, se jí narodilo lehce po čtyřicítce.
Moje matka mě měla v pětatřiceti a já svého syna v sedmatřiceti. Pokud bychom předpokládali, že takto
postupovaly i předchozí generace, dostali bychom se ve 4. generaci zhruba do roku 1830. V té i mnohem
pozdější době byl jediným dokladem zápis na matrice - na úřadě či na faře. V 19.století stejně jako dnes 
mnoho lidí žilo v pronajatých nemovitostech, takže adresa bydliště nemusí vypovídat celkem o ničem.
Zásadní může být zápis v matrice. Pro záměry této vlády to každopádně stačí. Stačí dokonce mnohem méně -
prohlášení, že jste Čech. Budou o nás tedy rozhodovat lidé, kteří ani nevědí, že nějaká česká republika existuje,
jak je běžné například v Americe. V 90. letech se, podle vlastních zkušeností, ti nejvzdělanější domnívali, že
naše hlavní město je Moskva. Mohli by o nás rozhodovat potomci jakéhokoli cirkusáka, který tu stanoval
přes léto a dal si tu pokřtít své dítě. Později bychom mohli přibrat odsunuté Němce z pohraničí, absurdně by
se stali Čechy (často to byla smíšená manželství, takže jejich potomci jsou ryzí Češi) a mohli by se i pokusit
zažádat o svůj zabavený majetek. Proč nebýt velkorysí? 
Potomci všech, kteří dobrovolně opustili tuto zemi a dobrovolně se stali součástí jiného národa, aby nemu-
seli snášet útrapy a nesvobodu v této zemi, nikdy tu neplatili daně a za nic a proti ničemu tu nebojovali
a netuší, jak se tady žije a která vůbec bije, te´´d budou z pohodlí svých existencí v bohatých zemích rozhodovat
o nás. Může jich být i o pár milionů víc, než je nás.. Budou tam podle stejného vzoru patřit i všichni Slováci,
kteří měli českého otce či matku? - to je výborné. Kdyby tohle zavedli na Slovensku, mohl by Babiš rozhodovat,
jaká vláda bude v zemi, odkud utekl před trestním stíháním. A proč nepřibrat Rakušany a Uhry? A samozřejmě
volyňské Čechy na Ukrajině. Vsadím se, že ze všech Ukrajinců, co jsou tady, se vyklubou volyňští Češi, či
potomci Čechů. Čtyři generace, které jsou též navrhované, jsou tak příjemně nedoložitelné, že si lze vycucat
z prstu prakticky jakékoli množství hlasů a předpokládáme, že už teď se někde lízají obálky s hlasy přičinlivých
,,krajanů". Vzhledem ke korespondenční - ze zákona tajné - volbě není šance k ověření původce takového
hlasu, který prostě někdo vhodí někde (klidně i za někoho) do obálky a pošle na velvyslanectví, kde ho konzul
vyjme z obálky a dá do jiné. A nebo třeba taky ne. I kdyby byla určitá omezená kritéria, představme si například
skutečného rodilého Čecha, který se odstěhoval třeba do Francie. Například dívka, která se tam vdala.
Její potomek je Francouz. Potomek národa, který nás za 2.světové války zradil a ani teď k nám není právě
milosrdný. Představte si, že žijete v kdysi krásné zemi, která je dnes plná černých agresivních přistěhovalců,
kteří vám dělají ze života peklo. Vaše vláda chce tyto přistěhovalce odlifrovat do jiné země, jejíž slaboduchá
vláda je ochotna je přijmout. Mohli byste zase mít svoji krásnou zemi jen pro sebe.
A vy najednou dostanete v této zemi, které byste vašeho Černého Petra mohli předat, volební právo.
Jak budete hlasovat?
     No a ještě jedna myšlenka mě napadla...
V posledních dobách, i díky konfliktu s Ruskem, se více mluví o rozmisťování amerických základen 
a amerických vojáků po světě. Amerika má pocit, že je to její samozřejmé právo. Poukazují na to
nejen Rusové, ale i Američané. Například Robert Kennedy jun. nedávno řekl: ,,USA má po světě přes
900 vojenských základen a je třeba je zrušit".(De-vět-set, chápete to? To je několik v každé zemi!)
V současné době vyhlašují, že je třeba umístit ještě dvě, na Slovensku, v Maďarsku a v Rumunsku...
(Vědí, že jsou to dohromady tři země?). Ještě dvě k těm devíti stům.. Maďarsko odmítlo. Řeklo, že
se ničeho takového nezúčastní. Prostě to řekl. Říkali jsme si, že je to jako v tom vtipu:
     Medvěd si zavolá vlka a řekne mu: ,,Vlku, mám tě tady v seznamu, musím tě sežrat". Vlk sklopil
hlavu a ocas: ,,Když musíš, tak se nedá nic dělat". 
A medvěd vlka sežral. Pak zavolal lišku: ,,Liško,
mám tě na seznamu. Chci tě sežrat." Liška se tedy nechá sežrat. Postupně si zavolá několik dalších
zvířat, oznámí jim ortel a sežere je. Nakonec zavolá zajíčka: ,,Zajíčku, chci tě sežrat, mám tě tu
na seznamu". - ,,Aha..., a moh bys mě vyškrtnout?"  - ,,To můžu".
Prostě to řekl.
     Začínají se ozývat hlasy, že není možné jen tak někam umístit své vojáky. Je to protiprávní. A co
takhle, kdyby se ukázalo, že jsou to vlastně naši krajané? To nejsou nezákonně umístění cizí vojáci
v cizí zemi. Mají naše občanství, jsou to naši. Jsou tu zcela legálně, nikdo je nemůže vyhnat ani pro-
testovat proti jejich pobytu. Většina je sice černých, ale jsou to naši krajané. Skoro jako my. Možná 
o něco víc, než my. 

28.6.2024:
Paní Olga přihlásila naše dílo na nějaký fesťák na Moravě, nad čímž jsem pesimisticky - z mého pohledu
realisticky- mávla rukou. Oni nás ale opravdu vybrali, takže v půlce července se octnu v Moravském
krasu (kam se velmi ráda opět podívám) v nějaké jeskyni, jejíž jméno, jelikož obsahuje samé háčky,
neumí Olga vyslovit, což je komické, protože její rodné příjmení, než ho Kanaďani zajímavě přepsali,
takže vypadá, jako by bylo někde z Nového Zélandu, má na konci to typické ruské šč.
Měli jsme ještě jednu zkoušku, protože místo Davida, který se rozhodl, že nemůže, i když uvažuje o tom,
že by jen tak přijel (opravdu zvláštní ta dnešní mládež) mě bude doprovázet nebo spíš se tam se mnou
tak nějak nezávisle pohybovat její manžel, který vystudoval jazzový vibrafon. Byl poněkud bezradný,
protože neměl představu, jakou má jeho žena představu, a jako správný muzikant by byl rád měl noty
a tak nějak namátkou bouchal do různých políček vibrafonu, jako byste tam postavili své vnoučky, kteří
sice evidentně mají nějaké hudební nadání, ale zatím jim jsou jen tři. Ač se k tomuto projektu a jeho
průběžné tvorbě vyjadřuji jen velmi zřídka, tentokrát jsem zasáhla radou: ,,Já jen upozorňuju, že jedeme
prakticky na jižní Moravu a měl byste předvést něco opravdu zásadnějšího, jinak nás poženou. Protože
tam umí na cimbál každej druhej".
Olga se podivovala, jaký chaos vládne v organizaci festivalu, když se na něco zeptá, v podstatě nikdo moc
nic neví a zřejmě to ještě ani nemají vymyšlené či dořešené. Ubezpečila jsem ji, že je to celkem normální
a setkáváme se tu s tím na každém rohu, a usoudily jsme, že je zřejmě v tomto ohledu zmatená a zhýčkaná
z Kanady. Řekla, že jí připadá, že se tohle děje od covidu. Lidi jsou strašně zmatení. To jsem potvrdila.
Když jsme se všichni setkali poprvé, chvíli jsme si povídali a já jsem nějak zmínila, že jsem chodila za covidu
na demonstrace. Byla z toho velmi nadšená a řekla něco v tom smyslu, že to je na mě ještě větší bonus
a o to více do jejich spolku zapadnu. Takže jsem byla ráda, že jsem v tomto ohledu v dobré společnosti
mezi ,,svými". Řekla jsem, jaké heslo jsem měla na jednom ze svých transparentů.
Trochu zdráhavě jsem tedy v tomto tématu pocovidové debility pokračovala: ,,Já nechci být zlá, ale
očkovaným lidem funguje hůř mozek, je to hodně znát. Kamarádka, která je ředitelem malé firmy, si stěžovala,
že její holky po očkování nebyly najednou vůbec schopny poslat fax." Žasla: ,,Fakt?" Vrtěla nevěřícně hlavou.
Pak bohužel pokračovala: ,,No já jsem taky šla…" Vypadlo z ní, že má dvě dávky. A přidala ten nejblbější
argument, který vůbec může být: ,,No ale protože já jsem ho měla!" A pak dodala s tím typickým zhrzeným
obviňovacím naštvaným tónem, který tak často slýcháme: ,,A stejně jsem to pak hned chytla!"
Jako štír ovládám dost slušně ,,pokrfejs", takže jsem, aniž jsem hnula brvou, přikývla: "...Jasně. Ono se to pak
zase srovnalo, ale takoví ti notoričtí sběrači, co chodí na všechno, co jim přijde pod ruku, tam je někdy opravdu
problém se s nimi domluvit, tam už to ten mozek fakt nedává…" Ještě nikdy jsem ji neviděla tak pobavenou.
,,No oni někteří mají šest, osm dávek! (V Kanadě to zřejmě hodně frčí) Ti lidi jsou úplně šílení!" - ,,No to jo",
zasmály jsme se tomu společně. Hoši byli za mnou, takže jejich výrazy jsem neviděla, ale každopádně mlčeli.
Dívala jsem se na ni… Někomu připadá šílené, že někdo může jít na šest, osm dávek, a mně připadá šílené, že
někdo může jít na dvě. Zřejmě jen její očkování ji chránilo před tím, aby si uvědomila, jak zlé bylo moje heslo na
transparentu "Chceme stejná právo jako mutanti". Je to typický rys lidského myšlení a lidské psychiky.
Někteří očkovaní jej používají jako obranu. Nejen očkovaní. Rozlišují a poukazují na ty, kteří jsou na tom ,,hůř
než oni". Ještě hůř než oni. Jejich hřích není tak velký, jako těch druhých. Mohou zaměřit svoji pozornost na
někoho jiného.

1.7.2024:
     Dnes jsem měla takový ošklivý vjem. Že před deseti lety byl započat plán na totální likvidaci obyvatel
Čech (a Moravy a Slezska) a Slovenska a že teď v nedávné době byl dán příkaz vyplnit jej. Ošklivý hlas
vedle mé hlavy řekl: ,,Z dospělých roboty, děti do plynu". Když jsem o tom řekla svému příteli, kupodivu
poznamenal docela k věci: ,,No dávalo by pak smysl, že kdo by se zachránil v zahraničí před nebezpečím,
mohl by odtamtud volit". Tak ještěže to byl jenom ,,sen".

2.7.2024:
     Když byl můj syn malý, dostal pod stromeček CD Jarka Nohavicy. Nějak jsme ho ale zapomněli otevřít, 
takže jsem ho otevřela před asi dvěma týdny a přehrála v autě. A hned v první písničce zaznělo: ,,A já
se svou kytarou zpívám písničku prastarou o tom, že malí  budou velcí." Vlastně zhruba tohle bylo také
součástí a podstatou tématu, kterým nám bylo toho dne v Praze s někým probírati se. Což znamená, že
tímto směrem svět míří. Dnes jsem si ale uvědomila, že správné ..zadání" je ještě jiné. ,,Malí budou velcí"
je podstatou všech sociálních revolucí. I když Nohavica to samozřejmě myslel jinak a správně. Pro nás
ale správné zadání je ,,budou vládnout Velcí". Protože teď vládnou malí. Věštba řekla, že ,,na konci tu
zbydou jen moudří". Na tom se nemění nic. Ale nám jde o čas. 3000 tisíce let je sice hezká cifra, my
bychom to ale chtěli ještě zažít, aspoň v náznaku. 
     K minulému ... jsem zapomněla dodat, že hlavním činitelem toho ,,snu" byl generál Pavel. To ale asi 
není překvapení. Chtěli by nás nahradit. Když to ke mně začalo chodit, nerozuměla jsem tomu. Chtějí
nám vzít identitu a nahradit nás někým jiným. Dokonce naši genetiku. I naši minulost. Nechápala jsem.
Snad by si přece někdo všiml... A genetiku? Zajímalo mě to a chtěla jsem na to přijít. Dalo to trochu práci,
ale nakonec jsem se dostala do sekce ,,nejvíce střežená tajemství" a našla odpověď.
Odcituji: ,,Už teď mají vaše kopie"
     Predátor je silný a mocný. Ale řeknu vám ještě něco. Chvíli předtím jsem se také dostala do jiného
,,oddělení", a to zakázané myšlenky. Jsou tím myšleny myšlenky, které jsou lidem zakázané. Myšlenky,
které lidé nesmí mít v hlavě. Přeloženo: hlavně aby tohle si lidé neuvědomili. To nejpřísněji  zakázané
tajemství predátora, tato nejpřísněji střežená myšlenka, byla: ,,Bez vás nejsem nic". 4.7.2024:
     Reptyliáni. Už jsme na ně, na kluky, skoro zapomněli. Aspoň já jsem si na ně nevzpomněla mnoho let.
Poprvé jsem se s nimi setkala asi před osmnácti lety, když jsem tvořila (byl tvořen) tento ,,svůj" systém.
Tenkrát útočili hodně a často a bylo trochu náročné je odrážet. Tenkrát jsem z nich ještě byla nervózní,
ale dnes už ne. Trvalo to tak dva tři roky a pak přestali. Na léta jsem na ně zapomněla. Nemůžete si
pamatovat každého příbuzného ještěrek, co vidíte v ZOO.
Zapomněli jsme, že to byli pravděpodobně oni, kdo tohle všechno začali. Už jsem zapomněla, jak dobře
ovládají hypnózu.
     Včera se mi při práci náhle objevila kousek přede mnou nerovná černá čára, podobná, jako mají třeba
kočky na kožichu, pak druhá, pak se spojily, jako když správně sestavíte puzzle. A těsně u obličeje se mi
objevilo obrovské nažloutlé oko, které zíralo přímo na mě, a kousek hlavy s tmavě šedou pokožkou. Říkala
jsem si, co to může být, a ,,ťukla jsem na svůj počítač". Obraz se na okamžik mírně oddálil a já jsem uviděla
hlavu velké kočky. Za vteřinu dvě se obraz zase vrátil na to zírající oko. Chvíli jsem si ho prohlížela. Měla jsem
tu zrovna jednu paní, a tak jsem jí to popisovala. (Mimochodem strašně šikovná. Taková babča, řekli byste.
Nikdo by nečekal, co v ní vězí (ostatně jako ve většině z vás, v poslední době. Opravdu velmi mile mě někdy
více než překvapujete). Má za sebou ale hodně duchovních nauk. A již karmicky dobrou povahu.
Pokud se moje práce v lidech rozkládají časem a oni postupně chápou, ona odchází již s hotovým produktem.
Po předminulé práci ji ,,po 40 letech přestaly bolet záda, což jsem považovala za prakticky nemožné", a už
se to nevrátilo, ani v náznaku. Výsledky na jiných úrovních jsou pak také znát. Když se včera zjevil její úkol
zde, řekla - ,,Tak teď konečně chápu, proč mám tak strašně silného Pluta. Nikdy mi to nedávalo smysl, až 
teď." Už víme, k čemu ho bude potřebovat. Hodně si od ní slibuji. Kéž bychom byli všichni tak talentovaní,
jako ona. Teď bude ostřejší, a to se nám bude hodit). ,,Reptyliáni", vyhrkla bez zaváhání. Veliké oko zíralo
bez pohnutí. ,,Co dělá?", byla jsem zvědavá. Obraz se opět na okamžik oddálil a viděla jsem tu velkou kočku,
jak si mě očichává. Byla vlastně na pohled milá až přítulná, jak to kočky umějí. Pak se obraz zase vrátil.
Šedivá pokožka, z níž jsem viděla opravdu jen kousek, protože tvor byl těsně u mě, byl velmi velký a víc se
do ,,okna" prostě nevešlo, byla ale hladká, mokře lesklá, takže to kočka asi nebyla. Myslím, že to stvoření
nasimuluje nebo spíš do vaší hlavy vloží představu, které se nebojíte, je hezká a která vás zmate. U mě se
to dělo jenom v případě, když jsem potřebovala vysvětlení, a tedy jsem ten obraz k sobě pustila. Jinak jsem
ho viděla v pravé podobě. Příměr čichající kočky mi vysvětlil, co dělá, protože tvor se při tom ve skutečnosti
vůbec nepohnul, takže nebylo možné poznat, že si vás očichává. Přes obraz kočky jsem také viděla, že
netuší, ,,co to je", (Mám doma kočky. Znám každý jejich pohyb a každou jejich myšlenku). Ten tvor měl
na hlavě odzadu dopředu stejnou klikatou čáru, jakou mají například větší kočkovité šelmy, ale na té holé
možná šupinaté hlavě nevyzněly tak roztomile a neměli jste potřebu si ho pohladit.
Měla jsem ho před očima tak minutu, pak zmizel a obcházel kolem nás a pak jsem pracovala dál a zmizela
jsem mu já.
      Je to teda cháska. Že mají velmi dobré mimosmyslové vnímání a dobře ovládají cosi jako hypnózu a sugesci,
to si teda buďte jistí. Ale moc hezky roztahují takové ty dráčkovské trojúhelníkovité plachtičky, co mají nejen
na hlavě. A komicky se znepokojeně a trhavě otáčejí ze strany na stranu, když vás cítí, ale nevidí. Stál tam
takový jeden.. Byl o kus větší, než člověk, tak o 20 až 50 cm, podle velikosti člověka, a postojem se podobal
člověku nebo surikatě. Tak něco mezi. ,,Ty potvory vám vlezou všude. A strašně rychle se množí". To už teď,
myslím, pár let neplatí (nevím, jak u trpaslíků). Vajíčka tu už mohou klást jen s extrémními obtížemi, snad jen
na jednom, dvou místech na světě – Andalůzie je jedno z nich, bylo by to možné? Ale samozřejmě se snaží,
a to jim jde bez obtíží, vtělit přímo do lidí (nebojte se, do všech to nejde. Myslím do všech typů). Protože lidi
jsou ještě větší cháska než oni. A navíc tisíckrát neschopnější než oni. Nevím, jestli je ,,Reptylián dobrý plavec",
ale rozhodně není nehořlavý.
A lidé také nejsou zcela neschopní. Takže ještě neztrácejte hlavu. A nerozechvívejte znepokojeně a vzrušeně
své dračí ploutvičky.
     Pokud nechcete válku, je téměř jisté, že ve vás reptylián nesídlí (u starých lidí to platit nemusí. Staří lidé válku
zažili, a proto ji nechtějí). Ale ani pokud válku chcete, chcete, aby umírali lidé, kteří jsou stejní jako vy nebo kteří
jsou lepší, než jste vy, a třeba patříte do skupiny, která teď houfně šikanuje Michala Davida, protože řekl, že
nechce válku a nechce, aby umírali další lidé, nemusí to být ještě nutně známkou, že v sobě takovou nějakou
potvoru máte. Možná jste jen přirozeně hloupí a žádnou sugesci k tomu nepotřebujete.
     Mnozí lidé, kteří tu chodí, ale nejsou už živí, snad budou moct konečně postupně najít svůj klid. A jít tam,
kde by už dávno měli být. Na převýchovu. A na znovuzrození.

6.7.2024:
     Možná bych měla vysvětlit, co znamená ,,mít tu potvoru v sobě". 
Například - znáte asi výraz ,,dyskarnát". Dyskarnát je duše zemřelého člověka, který neví, že je mrtvý. Nepo-
dařilo se mu odejít, dlouho otálel a brána se zavřela. Nenašel východ, světlo na konci tunelu. Důvodů může 
být mnoho. Třeba šok (např. při dopravní nehodě), či ho příbuzní nechtěli pustit a prosili ho, ať zůstane, až to 
prošvih. Takový dyskarnát se snaží najít tělo. Ideálně jen pro sebe, ale případně i jako spolubydlící. Pokud je
to osobnost dostatečně silná, může svého hostitele i přehlasovat. Začnou se projevovat víc jeho vlastnosti,
než původného - pravého majitele. Setkala jsem se i s pár případy, kdy nějakého člověka takto ovlivňoval i
živý člověk. Řídil - nebo něco v něm - ,,jeho kroky". Snažil se a částečně přebral jeho vlastnosti a tomu druhému
nezbylo nic.
Dobrý člověk vám nic neudělá. Ale svině se silnými psycho-schopnostmi vám může ničit život. Velké procento
diagnostikované schizofrenie je problém s dyskarnátem. Může vám ovlivňovat i hormony, je-li opačného pohlaví,
a chování druhých k vám v tomto smyslu. Známe případy, kdy se osoba probrala z kómatu a začala mít zcela
jiné vlastnosti. Kouřila, mluvila francouzsky, své příbuzné si nepamatovala, zato měla vzpomínky, které by mít
neměla. Ve stejném těle byl jiný duch, Původní odešel a tělo hbitě obsadil jiný, který byl právě v blízkosti.
S reptyliánem je to trochu podobné. Dostane se do vašeho vědomí. Ovšem ví o tom. Je to cílené. Mluví na vás
z jiného vesmíru, z jiné dimenze. Může vám dávat rady, které opravdu vědět nechcete. Dělá z vás něco, co nejste.
A nejen reptylián. Všichni si musíme dát pozor na vliv druhých osob na náš zdravý rozum.
Oproti dyskarnátovi reptylián vás chce zničit. Nechce žít ve vašem těle s vámi. Chce ho jen sám pro sebe; vás
zničit, ne vyhnat. Přejde si pak ze svého vesmíru do vašeho. Přejde do vašeho života ze své vlastní dimenze,
ta vaše je otevřená. Pak ale vy přestanete žít, pokud jste slabší než on. Jste vyschlá troska, tělo bez duše.
Zejména jste-li řádně očkovaní. Zejména nechali-li jste si naimplantovat do těla dispozici ke změně genetiky.
Tak tolik o těchto potvůrkách.

7.7.2024:
     Mám teď takový případ: před asi šesti nedělemi mi zavolala paní kvůli pejskovi. Byl v katastrofálním
stavu, Nemohl chodit, špatně dýchal, měl horečku, přestal vidět. Prakticky ze dne na den. Veterinářka
našla cukrovku a chtěla předepsat inzulin v injekcích, to paní odmítla. Taky bych to odmítla. Já jsem viděla
především plíce a srdce. Pak další věci, slinivku, slezinu - tomu psovi bylo tak nějak podivuhodně všechno.
Řekla jsem paní, že pes s tím ale nemá nic společného a že to převzal od někoho asi tak před měsícem.
Tu si vzpomněla, že před měsícem u nich byl kamarád, který měl právě ty potíže, které jsem jmenovala
na prvním místě. Nedávno se vrátil z Mexika. Svěřil se tam do rukou nějakých pouličních šamanů a potom 
to všechno začalo. Vrhla jsem se tedy  na pejska a stav se záhy zlepšil. Jednou dvakrát se to o kus vrátilo,
ale vždy se to dalo zvrátit a pejsek se o hodně zlepšil. Pracuji po chvílích a věřím, že se to bude dále lepšit.
Těžko se můžete vykašlat na pejska, který se jmenuje Terezka.
     Pokud si pán na pejska původně odložil nevědomě, resp. to na toho psa prostě přešlo, ve chvíli, kdy
mu to paní řekla, jeho bytost si uvědomila, že by se své zátěže mohla takto zbavit, a podruhé už to
udělala vědomě. Málokdo takové možnosti odolá, to už musíte být silná osobnost a silná a dobrá duše.
Pes se okamžitě zhoršil. Oči se mu začaly strašidelně protáčet nahoru, že mu bylo vidět jen bělmo a vnitřní
víčka, jak v hororu. 
     Ten člověk též projevil zájem spojit se se mnou, abych mu pomohla, ale můj systém okamžitě vystartil 
jak bojová letka: V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ! Řekl (systém), že teď, po té nemocnici, už to vůbec nepřichází
v úvahu (pánovi mezitím lékaři již dvakrát cosi voperovávali do srdce). Že už od návštěvy Mexika je pod sy-
stémem, v podstatě pod  WHO. V Mexiku jsou v čele této šamanské mafie démoni; vládnou jim (u nás
vlastně taky). Dost možná mají tito ,,šamani" nad sebou ještě nějakého pána. Stejně jako u nás.
Druhý den to vypadalo, že bych se už mohla podívat na ně na oba (to je moje blbá vlastnost. Strašně
rychle změknu. Proto musím na některé ,,práce" používat jiné lidi). Pána se ,,to" sice dotklo, ale stejně to
bylo ochotno léčit jen psa. ,,Však on není svatý. Kdo chce moc, nemá nic". Pochopila jsem problém.
Pokud máme vážné potíže, můžeme hledat a je pochopitelné, že vyhledáváme pomoc. V takovém případě
bych se ale (pokud bych měla na to, letět do Ameriky) osobně vydala za šamany na Sibiř, ale určitě ne
do Mexika, kde je víc démonů, než.., kousků lidí. (Chtěla jsem napsat ,,lidí", ale nepodařilo se mi to. Odmítá 
,,to" očkované lidi nazývat lidma, to je peklo). Tohle byl ale ,,ezoterik", kterému nebylo nic a který neví, kdy
má přestat. Chce něco, co je výš, než je on, na co (karmicky) nedosáhne, kam ještě nedošel, tedy v této
době na to nemá. Tito šamani také ne, ale pýcha je velká z obou stran, takže přijdou na řadu démoni
a v tomto případě černá magie, což samozřejmě vždycky dopadne špatně. V čem jsou tyto systémy,
WHO a mexičtí démoni nebo i šamani -  v tomto případě je to jedno - stejní? V principu: pokud možno
všechny nemoci, abyste se vraceli a my vás mohli nekonečně léčit. Nekonečně. Až do brzkého konce.
     Paní je ráda, ale trochu frustrovaná. Nechci s ní mluvit telefonem, protože mi to k ničemu není.
Očekává nějaká témata, aby tomu porozuměla, ale není, o čem bych si s ní mohla povídat. Probírám
se systémy, silami, o kterých jsem psala v minulých dvou článečcích.  Paní je samozřejmě zvědavá,
protože cítí, že se děje něco i v ní - čistí se jí ledviny, jak mi sama řekla, a ještě neví, že dojde i na psychiku.
Protože nakonec ona byla ta, která vpustila predátora dovnitř.  Neříkám, že něco zavinila, jen to prostě
udělala. Pes je v potravním řetězci níže, než člověk. Podobně jako dítě vůči svému rodiči. Systém ji učí,
protože chce svého psa opravdu zachránit. Později začne vnímat, které energie nemá k sobě pouštět,
protože pak by to mohla dělat i svým dětem. Pejsek nic dělat nemůže. Je závislý na nás. Můžeme se
jenom pokusit ho od toho osvobodit. Kočky a psi jsou závislí na svých ,,pánech". Můžeme se snažit,
ale i tak to někdy nestačí. Musíme být obezřetní ve své důvěřivosti. Nemusíme litovat každého, kdo
naříká; možná si za to může. Ani oplakávat někoho, kdo lituje svých provinění. Možná by to udělal zas.
Musí pochopit. To jen pejsci za nic nemůžou.

     Ptal se mě kdosi, jestli budou 1. srpna ty ohlášené silové magnetické bouře. Ty probíhají už dlouho.
Nemyslím si, že 1. srpen bude výjimkou. Mnozí lidé mají teď podivné sklony k depresím a jiné zátěžové
stavy a jsou extrémně vyčerpaní. Vydržte to. Mění se vibrační struktury, přicházejí nové vibrace a Zlo
se snaží zabránit novým hladinám uvědomění. Věci se mění a konec starých struktur se postupně  a ne-
odvratně blíží. Od půlky července je už řadu měsíců hlášen řekněme začátek velkého konce, velmi silné
energetické období, které bude trvat asi tak měsíc. Pak by mělo být volněji.
     Mějte u sebe (nebo doma) stále finanční hotovost asi tak na dva týdny, taky i v cizině, kdyby se vám
nepodařilo vybrat například peníze z automatu, jak už se to stalo několika lidem. 

15.7.2024:
     Taky se vám zdá, že se dnes - odpoledne - děje něco strašného?

     Od rána se nemůžu rozhodnout, jestli budu psát něco z toho, co jsem prožila v minulých čtyřech dnech, 
neboť je mi mdlo z představy, že bych to všechno měla ještě jednou převyprávět, či udělat jen souhrn
podstaty nebo se na to úplně vykašlat. Zkusím to tedy načít a ono z toho něco vyleze.
     Poslední zpráva, kterou jsem dostala 11.7.odpoledne, byla, že to, na co celou dobu čekáme, přeměna
reality, se započalo ten den ráno. ,,Ale odpálena (myslím, že to bylo to slovo) bude až víkendem. A druhý
den, v pátek - ,,Teprve až zítra přijde ta pravá tma".
     
V pátek v poledne jsem odjela do Moravského krasu na festival. Od té chvíle bylo všechno - až
do nedělního poledne - o komunikaci. O extrémní nutnosti dorozumívat se s druhými i přes svoji 
přirozenost. I přes svoji chuť. A netýkalo se to jenom mě, ale i všech ostatních kolem. A mělo to jeden
zásadní společný prvek: všichni vyvinuli snahu i přes napjaté až výbušné chvíle spolu vyjít, případně
se omluvit a pochopit se. Extrémní potřeba a nutnost věci zkoordinovat, aby všechno klaplo pro všechny.
Dnes jsem si uvědomila, že to bylo velmi symbolické. Symbolické pro budoucnost.
     V pátek v poledne jsme s Olgou vyjely vlakem z Prahy a v sobotu večer jsme se opět všichni vraceli.
Já jsem ale potřebovala domů do jižních Čech, takže jsem se předběžně domluvila s přítelem, že bych se
mohla nechat někým vysadit v Humpolci, a tam by pro mě můj přítel přijel.
     V sobotu ráno jsem vstala vděčná, že zase jednou skončí mé utrpení, a od osmi do devíti si užívala
v prosklené restauraci s pěkným výhledem, ale nezbytnou debilní duc duc hudbou (miluji hotelový
život a hotelové snídaně). Začala jsem vajíčky se slaninou a skončila dvojitým presem. Protože jsem
měla ještě hodinu, zašla jsem ještě na pokoj a za půl hodiny jsem se opět vrátila do jídelny dát si
závěrečné capuccino (které capuccino ničím nepřipomínalo). Viděla jsem, že na venkovní terase sedí
dva hoši, se kterými jsem se seznámila již den předtím. S Olgou jsme přijely odpoledním vlakem a ona
mi zavolala na můj pokoj asi po hodině a půl, že se nás pořadatelé ptají, jestli nechceme s ostatními
do Býčí jeskyně. Podíváme se do jeskyně, bude tam oheň a řeknou se nějaké organizační věci. Ona
sama dá raději přednost večeři. Já nevečeřím, tak jsem se rozhodla jet za nás za obě. Jsem z podstaty
samotář  a vlastně dost plachý člověk, takže se mi chtělo zvolit standardní reakci - ne, raději si dám
na pokoji nohy na trnož a budu si číst, ale rozhodla jsem se, že se na této akci budu překonávat. U auta
jsme se  tedy sešli tři, řidič a ti dva hoši - Thomas, který zářil nadšením a dychtivým očekáváním
a evidentním očekáváním, že si najde spousty nových přátel a co všechno úžasného ho čeká. Vrhl na mě
svoji překotnou angličtinu. Možná to pro jeho odhodlání nebyl šťastný začátek. Naštěstí vzápětí dorazil ten
druhý, který mu to vynahradil. S tím jsme si celkem padli do oka. Měl pevný pohled a prvotřídní chování.
Bohužel dote´ď nevím, jak se jmenuje, protože napoprvé, při představování vnímám jen člověka, a později
už mi bylo blby se znovu zeptat. V autě mi řekl, že má na festivalu tanečně- pohybové číslo. Před patnácti
lety se do Čech přistěhoval z Ruska. Což jsem nikdy nezapomněla pedantsky zmínit, když o něm chtěla
Olga mluvit a v kontrastu s Thomasem ho identifikovala jako ,,ten člověk, co není Němec, ale Čech".
     Takže takto jsme se dostavili k jeskyni. Byl to vyslovený omyl. Čekal nás tam již zbytek společnosti.
Kromě indiánských či prvobytně pospolných tkanin a péra ve vlasech měli též pevné obutí a čelovky.
Ukázalo se, že je to akce ,,spaní v jeskyni". To bylo to poslední, na co jsem se chystala. Po nějaké době
se dostavila i dobře stavěná moravanda jeskyňářka. Jako první si sjela pohledem mě a toho hocha, co
nebyl tak úplně Čech. Mé oblečení nejvíc kontrastovalo s tím, co se očekává. ,,Doufám, že máte všichni
teplý oblečení, pevný boty a pořádný světla! Koho uvidím s mobilem, že si svítí, tak mu ho rozšlapu!"
Schovala jsem mobil. Zamířili jsme ke vchodu do jeskyně. Rozkřikla se na nás tři, co jsme neměli světla,
a její výraz se stal velmi zlým, až duševně narušeným. Otočila se opět na mě: ,,Proč si nesvítíte aspoň tím
mobilem?" - ,,Protože jste to zakázala." ,,Tak snad si sviťte aspoň tím, když nic jinýho nemáte!" Křičela pak
něco o tom, že nám to každému říkala, že se ale vždycky najde někdo takový... a další ostřejší věci a že je
to, jako by mluvila s debilama. Ten hoch, co nebyl tak úplně Čech, to nerozchodil ještě druhý den. Mluvil
o tom se zjevným otřesem. Bylo to vůči nám skutečně trochu přes čáru. Řekla jsem, že jsem dnes odpo-
ledne přijela a že mi pouze někdo zavolal pět minut před odchodem, jestli nechci někam jet a že jsem
vůbec netušila, do čeho jdu. Na to mi odpověděla, že jsem do toho tedy neměla jít. Byla jsem kupodivu
dosti klidná a cílevědomě jsem mlčela. A neodešla jsem, i když mě to v první chvíli napadlo a ji evidentně
taky. Odpověď, že tak bych toho v životě moc nedokázala, jsem si nechala pro někoho jiného. Nicméně
prohlídka jeskyně byla dobrá, asi o třičtvrtě hodiny delší, než se původně avizovalo, takže jsem se musela
hodně vědomě rozhodnout, že se svojí alergií na chlad před vystoupením, které mělo být druhý den, prostě
nenastydnu, což by se normálně stalo, a paní se postupně uklidnila a byla celkem vtipná. Asi jsem ji poněkud
zaskočila. Vyrazila jsem totiž odhodlaně a neohroženě ve svých bílých síťovaných botkách a černém
princeznovském tenkém kabátě do nitra zablácené jeskyně a když v posledním úseku, ve kterém se postupně
sešlo k podzemnímu potoku, který vtékal zvenčí, takže příjemně oteplil vzduch, pak vyhlásila, že teď je to už
jen pro nejstatečnější, kvůli dlouhému příkrému blátivému vstupu, kde jsem sebou málem dvakrát sekla, což
by bylo nepříjemné, protože jsem měla kvůli lepšímu světlu v ruce cizí mobil, ale naštěstí jsem to vždy vybrala,
byla jsem už jednoznačně v čele výpravy a jako první jsem vyrazila bez zaváhání a razila cestu. Když jsme
pak vyšly ven, paní se ke mně přidala, teď už i mírně pobaveně a asi i trochu s oceněním a možná trochu
s obdivem sjela mé oblečení a bílé zablácené boty, smířlivě prohodila, jestli jsem to nějak přežila a omluvila se,
že na mě na začátku tak vyjela... Řekla jsem, že to nevadí a že prohlídka a výklad byly opravdu skvělé a že
za to moc děkuji.
     Paní se zřejmě ten den naučila, že leccos může být jinak, než jak to na první pohled vypadá, a já jsem 
si procvičila schopnost ovládnout se a moudře mlčet v pravou chvíli. Protože činy tak jako tak promluví. 

17.7.2024: (pokračování): 
     Kdybych se nerozhodla nechat se večer, po čryřech hodinách cesty proti svým zvyklostem odvézt
do nějaké jeskyně, nevyřešila bych problém, který mě v tu chvíli trápil: že nás druhý den určitě vyhodí
z hotelu v obvyklý čas, tedy dopoledne, a já se budu sedm hodin někde plácat (představte si, že v této 
oblasti už dlouhou dobu denně prší, takže oproti nám, kteří čekáme, kdy začnou stromy pouštět ovoce
suchem, jim tam všechno plesniví) a nebudu mít kde si odpočinout, což zpěvák, zejména klasikář, kterému
ve výdeji energie nepomáhá mikrofon, prakticky musí. V autě ale ten člověk, co nebyl Němec, řekl, že 
musí bohužel večer odjet, přestože má zaplacený pokoj do dalšího dne. Zeptala jsem se ho, jestli bychom
jeho pokoj mohli využít. Pro vás je to možná normální, ale pro mě ne. Kdybych si proti svým zvyklostem 
samotáře nešla s kafem sednout k jejich stolu, neměla bych kdy mu to připomenout a nešli bychom potom
spolu už i s Olgou po chodbě (bydlel hned ve vedlejším pokoji) a nedohadovala bych, že si k němu převe-
zeme kufry a dá mi kartu. Zároveň jsem se obrátila na Olgu, abych domluvila ještě vysazení v Humpolci, 
a v tu chvíli mi z ruky vypadl mobil, spadl na zem a byl mrtvý. Hoch si ho ještě vzal na pokoj, ale za pár
minut mi ho přišel vrátit s definitivním vrcením hlavy. Kdyby mě takto neujistil, dělala bych si ještě plané
naděje, že ho třeba rozchodím. Takhle jsem věděla že jsem v pytli. Takže hlavní komunikační lekce byly
teprve přede mnou a s nimi i moje překonávání se. Když padnou systémy, v mém případě mobil, musíte
změnit plány a improvizovat. Humpolec ani jiné místo ,,někde cesou" bez mobilu nepřipadaly v úvahu.
Musela jsem použít Olgu, najít přes facebook mého přítele a požádat ho, aby napsal svoje telefonní číslo
(za socialismu jsme měli všechna telefonní čísla v hlavě. Díky mobilům degenerujeme. Nepamatujeme si
ani vlastní). Pak jsme mu zavolaly a já jsem s ním dohodla konkrétní autobus, kterým druhý den přijedu
z Prahy, neboť z nádraží je to k nám ještě tak 17 km.
                                                                                 (bude mít pokračování.
                                                                              Slibuji, že to bude mít i poentu.)

21.7.2024: pokračování
     vsuvka:
Nejen  učitelky si stěžovaly. Taky ředitelka sociálky z jednoho nejmenovaného města. Řekla, že není
pravda a ať nevěříme, co vláda říká o Ukrajincích u nás. ,,To je jen, aby lidi neřvali. POŘÁD MAJÍ VŠECHNO
ZADARMO." A že kdybychom věděli, co se do nich teď aktuálně rve a zvláště, jaké další částky jsou teď 
aktuálně v plánu, nechtěli bychom vůbec být.
     Někdo se občas zeptá - no dobře, mají nařízení, ale proč se, třeba ti učitelé, neozvou? Proč proti tomu
neprotestují? Proč poslechnou? Proč ta zrzavá důra, ta zdravotní sestra z demonstrací, vědomě zabíjí či
mrzačí lidi (pak, když je jasně, že se vítr obrací, si ve videu posype hlavu, řekne ,,ano, věděli jsem to, ale..."
a myslí si, že je vše odpuštěno, a dokonce se chce postavit do čela neočkovaných. Rozená komunistka.
V tomhle Rajchl zabodoval, když odhalil, že měla falešný očkovací průkaz, tedy žádná příkoří, kasírovala
dokonce v Anglii, protože tam to hodilo víc, tedy je to zrádce na všech frontách, a není tedy možné, aby
teď mluvila za neočkované, kteří trpěli (nemám nic proti tomu, že si někdo pořídil falešné potvrzení o covi-
dovém očkování, ale pak samozřejmě nemůže pomýšlet na takovouhle  funkci). Trpěli díky takovýmhle
a jiným krávám. Proč doktoři, úřady, školy, školky, hudebky aj. dávají poslušně přednost Ukrajincům 
před vlastními lidmi a neřeknou - ne, to není správné, to my dělat nebudeme? Tak si všimněte, komu vláda
neustále přidává: doktorům, učitelům a úředníkům. Je to takové držhubné.

     V neděli po půlnoci jsme tedy dorazili domů do Prahy. První věc, kterou před spaním zjistíte, když
nemáte mobil, je, že si nenařídíte budík, například na autobus v devět. Po nějaké chvíli jsem si vzpomněla,
že v kuchyni na lednici mám elektrické hodiny s rádiem, kterými jsem se kdysi, jako mladé děvče, denně
budila. Před asi třiceti šesti lety mi je otec přivezl z nějakého prohnilého kapitalismu, mají velké červeně
svítící digitální (!)  - v té době velká hit, u nás nevídaný - číslice a stále jdou. Docela přesně. Rádio pořád
hraje. V té době se totiž lidé ještě zaměřovali na to, jak věci vylepšit, zlepšit jejich kvalitu, výkon, trvanlivost 
a užitkovost. To se ještě nedělala ,,kurvítka". Před asi deseti lety jedna  naše známá chodila s takovým
mladým mužem. Chvástal se jednou před mým kamarádem, když jsme tam byli na návštěvě, jakou má teď
skvělou práci na fakultě. Vymýšleli kurvítko do Mercedesu, aby přepínač blinkru (směrových světel) vydržel
jen 150 000 přepnutí a pak se rozbil. Říkala jsem jí tenkrát - hele, ty jsi samá zdravá výživa, české včeličky
a lesní školka - víš, že on tohle dělá a je z toho nadšený (jí se o tom totiž nezmínil)?. Abys nakonec neskončila
s někým, kdo je úplně na druhé straně. Dám radu: buďte velmi opatrní, když  někomu zasahujete nebo radíte
ve vztahu, i když to myslíte upřímně a dobře, případně logicky. Nakonec se s ním sice rozešla, kvůli něčemu
jinému, ale dodnes mě mrzí,  že jsem ji k tomu možná zviklala. Hodili se k sobě skvěle.
                                                                      bude mít pokračování... a poentu