Nejnovější příspěvky
7.7.2024:
Mám teď takový případ: před asi šesti nedělemi mi zavolala paní kvůli pejskovi. Byl v katastrofálním
stavu, Nemohl chodit, špatně dýchal, měl horečku, přestal vidět. Prakticky ze dne na den. Veterinářka
našla cukrovku a chtěla předepsat inzulin v injekcích, to paní odmítla. Taky bych to odmítla. Já jsem viděla
především plíce a srdce. Pak další věci, slinivku, slezinu - tomu psovi bylo tak nějak podivuhodně všechno.
Řekla jsem paní, že pes s tím ale nemá nic společného a že to převzal od někoho asi tak před měsícem.
Tu si vzpomněla, že před měsícem u nich byl kamarád, který měl právě ty potíže, které jsem jmenovala
na prvním místě. Nedávno se vrátil z Mexika. Svěřil se tam do rukou nějakých pouličních šamanů a potom
to všechno začalo. Vrhla jsem se tedy na pejska a stav se záhy zlepšil. Jednou dvakrát se to o kus vrátilo,
ale vždy se to dalo zvrátit a pejsek se o hodně zlepšil. Pracuji po chvílích a věřím, že se to bude dále lepšit.
Těžko se můžete vykašlat na pejska, který se jmenuje Terezka.
Pokud si pán na pejska původně odložil nevědomě, resp. to na toho psa prostě přešlo, ve chvíli, kdy
mu to paní řekla, jeho bytost si uvědomila, že by se své zátěže mohla takto zbavit, a podruhé už to
udělala vědomě. Málokdo takové možnosti odolá, to už musíte být silná osobnost a silná a dobrá duše.
Pes se okamžitě zhoršil. Oči se mu začaly strašidelně protáčet nahoru, že mu bylo vidět jen bělmo a vnitřní
víčka, jak v hororu.
Ten člověk též projevil zájem spojit se se mnou, abych mu pomohla, ale můj systém okamžitě vystartil
jak bojová letka: V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ! Řekl (systém), že teď, po té nemocnici, už to vůbec nepřichází
v úvahu (pánovi mezitím lékaři již dvakrát cosi voperovávali do srdce). Že už od návštěvy Mexika je pod sy-
stémem, v podstatě pod WHO. V Mexiku jsou v čele této šamanské mafie démoni; vládnou jim (u nás
vlastně taky). Dost možná mají tito ,,šamani" nad sebou ještě nějakého pána. Stejně jako u nás.
Druhý den to vypadalo, že bych se už mohla podívat na ně na oba (to je moje blbá vlastnost. Strašně
rychle změknu. Proto musím na některé ,,práce" používat jiné lidi). Pána se ,,to" sice dotklo, ale stejně to
bylo ochotno léčit jen psa. ,,Však on není svatý. Kdo chce moc, nemá nic". Pochopila jsem problém.
Pokud máme vážné potíže, můžeme hledat a je pochopitelné, že vyhledáváme pomoc. V takovém případě
bych se ale (pokud bych měla na to, letět do Ameriky) osobně vydala za šamany na Sibiř, ale určitě ne
do Mexika, kde je víc démonů, než.., kousků lidí. (Chtěla jsem napsat ,,lidí", ale nepodařilo se mi to. Odmítá
,,to" očkované lidi nazývat lidma, to je peklo). Tohle byl ale ,,ezoterik", kterému nebylo nic a který neví, kdy
má přestat. Chce něco, co je výš, než je on, na co (karmicky) nedosáhne, kam ještě nedošel, tedy v této
době na to nemá. Tito šamani také ne, ale pýcha je velká z obou stran, takže přijdou na řadu démoni
a v tomto případě černá magie, což samozřejmě vždycky dopadne špatně. V čem jsou tyto systémy,
WHO a mexičtí démoni nebo i šamani - v tomto případě je to jedno - stejní? V principu: pokud možno
všechny nemoci, abyste se vraceli a my vás mohli nekonečně léčit. Nekonečně. Až do brzkého konce.
Paní je ráda, ale trochu frustrovaná. Nechci s ní mluvit telefonem, protože mi to k ničemu není.
Očekává nějaká témata, aby tomu porozuměla, ale není, o čem bych si s ní mohla povídat. Probírám
se systémy, silami, o kterých jsem psala v minulých dvou článečcích. Paní je samozřejmě zvědavá,
protože cítí, že se děje něco i v ní - čistí se jí ledviny, jak mi sama řekla, a ještě neví, že dojde i na psychiku.
Protože nakonec ona byla ta, která vpustila predátora dovnitř. Neříkám, že něco zavinila, jen to prostě
udělala. Pes je v potravním řetězci níže, než člověk. Podobně jako dítě vůči svému rodiči. Systém ji učí,
protože chce svého psa opravdu zachránit. Později začne vnímat, které energie nemá k sobě pouštět,
protože pak by to mohla dělat i svým dětem. Pejsek nic dělat nemůže. Je závislý na nás. Můžeme se
jenom pokusit ho od toho osvobodit. Kočky a psi jsou závislí na svých ,,pánech". Můžeme se snažit,
ale i tak to někdy nestačí. Musíme být obezřetní ve své důvěřivosti. Nemusíme litovat každého, kdo
naříká; možná si za to může. Ani oplakávat někoho, kdo lituje svých provinění. Možná by to udělal zas.
Musí pochopit. To jen pejsci za nic nemůžou.
Mám teď takový případ: před asi šesti nedělemi mi zavolala paní kvůli pejskovi. Byl v katastrofálním
stavu, Nemohl chodit, špatně dýchal, měl horečku, přestal vidět. Prakticky ze dne na den. Veterinářka
našla cukrovku a chtěla předepsat inzulin v injekcích, to paní odmítla. Taky bych to odmítla. Já jsem viděla
především plíce a srdce. Pak další věci, slinivku, slezinu - tomu psovi bylo tak nějak podivuhodně všechno.
Řekla jsem paní, že pes s tím ale nemá nic společného a že to převzal od někoho asi tak před měsícem.
Tu si vzpomněla, že před měsícem u nich byl kamarád, který měl právě ty potíže, které jsem jmenovala
na prvním místě. Nedávno se vrátil z Mexika. Svěřil se tam do rukou nějakých pouličních šamanů a potom
to všechno začalo. Vrhla jsem se tedy na pejska a stav se záhy zlepšil. Jednou dvakrát se to o kus vrátilo,
ale vždy se to dalo zvrátit a pejsek se o hodně zlepšil. Pracuji po chvílích a věřím, že se to bude dále lepšit.
Těžko se můžete vykašlat na pejska, který se jmenuje Terezka.
Pokud si pán na pejska původně odložil nevědomě, resp. to na toho psa prostě přešlo, ve chvíli, kdy
mu to paní řekla, jeho bytost si uvědomila, že by se své zátěže mohla takto zbavit, a podruhé už to
udělala vědomě. Málokdo takové možnosti odolá, to už musíte být silná osobnost a silná a dobrá duše.
Pes se okamžitě zhoršil. Oči se mu začaly strašidelně protáčet nahoru, že mu bylo vidět jen bělmo a vnitřní
víčka, jak v hororu.
Ten člověk též projevil zájem spojit se se mnou, abych mu pomohla, ale můj systém okamžitě vystartil
jak bojová letka: V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ! Řekl (systém), že teď, po té nemocnici, už to vůbec nepřichází
v úvahu (pánovi mezitím lékaři již dvakrát cosi voperovávali do srdce). Že už od návštěvy Mexika je pod sy-
stémem, v podstatě pod WHO. V Mexiku jsou v čele této šamanské mafie démoni; vládnou jim (u nás
vlastně taky). Dost možná mají tito ,,šamani" nad sebou ještě nějakého pána. Stejně jako u nás.
Druhý den to vypadalo, že bych se už mohla podívat na ně na oba (to je moje blbá vlastnost. Strašně
rychle změknu. Proto musím na některé ,,práce" používat jiné lidi). Pána se ,,to" sice dotklo, ale stejně to
bylo ochotno léčit jen psa. ,,Však on není svatý. Kdo chce moc, nemá nic". Pochopila jsem problém.
Pokud máme vážné potíže, můžeme hledat a je pochopitelné, že vyhledáváme pomoc. V takovém případě
bych se ale (pokud bych měla na to, letět do Ameriky) osobně vydala za šamany na Sibiř, ale určitě ne
do Mexika, kde je víc démonů, než.., kousků lidí. (Chtěla jsem napsat ,,lidí", ale nepodařilo se mi to. Odmítá
,,to" očkované lidi nazývat lidma, to je peklo). Tohle byl ale ,,ezoterik", kterému nebylo nic a který neví, kdy
má přestat. Chce něco, co je výš, než je on, na co (karmicky) nedosáhne, kam ještě nedošel, tedy v této
době na to nemá. Tito šamani také ne, ale pýcha je velká z obou stran, takže přijdou na řadu démoni
a v tomto případě černá magie, což samozřejmě vždycky dopadne špatně. V čem jsou tyto systémy,
WHO a mexičtí démoni nebo i šamani - v tomto případě je to jedno - stejní? V principu: pokud možno
všechny nemoci, abyste se vraceli a my vás mohli nekonečně léčit. Nekonečně. Až do brzkého konce.
Paní je ráda, ale trochu frustrovaná. Nechci s ní mluvit telefonem, protože mi to k ničemu není.
Očekává nějaká témata, aby tomu porozuměla, ale není, o čem bych si s ní mohla povídat. Probírám
se systémy, silami, o kterých jsem psala v minulých dvou článečcích. Paní je samozřejmě zvědavá,
protože cítí, že se děje něco i v ní - čistí se jí ledviny, jak mi sama řekla, a ještě neví, že dojde i na psychiku.
Protože nakonec ona byla ta, která vpustila predátora dovnitř. Neříkám, že něco zavinila, jen to prostě
udělala. Pes je v potravním řetězci níže, než člověk. Podobně jako dítě vůči svému rodiči. Systém ji učí,
protože chce svého psa opravdu zachránit. Později začne vnímat, které energie nemá k sobě pouštět,
protože pak by to mohla dělat i svým dětem. Pejsek nic dělat nemůže. Je závislý na nás. Můžeme se
jenom pokusit ho od toho osvobodit. Kočky a psi jsou závislí na svých ,,pánech". Můžeme se snažit,
ale i tak to někdy nestačí. Musíme být obezřetní ve své důvěřivosti. Nemusíme litovat každého, kdo
naříká; možná si za to může. Ani oplakávat někoho, kdo lituje svých provinění. Možná by to udělal zas.
Musí pochopit. To jen pejsci za nic nemůžou.
Ptal se mě kdosi, jestli budou 1. srpna ty ohlášené silové magnetické bouře. Ty probíhají už dlouho.
Nemyslím si, že 1. srpen bude výjimkou. Mnozí lidé mají teď podivné sklony k depresím a jiné zátěžové
stavy a jsou extrémně vyčerpaní. Vydržte to. Mění se vibrační struktury, přicházejí nové vibrace a Zlo
se snaží zabránit novým hladinám uvědomění. Věci se mění a konec starých struktur se postupně a ne-
odvratně blíží. Od půlky července je už řadu měsíců hlášen řekněme začátek velkého konce, velmi silné
energetické období, které bude trvat asi tak měsíc. Pak by mělo být volněji.
Mějte u sebe (nebo doma) stále finanční hotovost asi tak na dva týdny, taky i v cizině, kdyby se vám
nepodařilo vybrat například peníze z automatu, jak už se to stalo několika lidem.
Nemyslím si, že 1. srpen bude výjimkou. Mnozí lidé mají teď podivné sklony k depresím a jiné zátěžové
stavy a jsou extrémně vyčerpaní. Vydržte to. Mění se vibrační struktury, přicházejí nové vibrace a Zlo
se snaží zabránit novým hladinám uvědomění. Věci se mění a konec starých struktur se postupně a ne-
odvratně blíží. Od půlky července je už řadu měsíců hlášen řekněme začátek velkého konce, velmi silné
energetické období, které bude trvat asi tak měsíc. Pak by mělo být volněji.
Mějte u sebe (nebo doma) stále finanční hotovost asi tak na dva týdny, taky i v cizině, kdyby se vám
nepodařilo vybrat například peníze z automatu, jak už se to stalo několika lidem.
15.7.2024:
Taky se vám zdá, že se dnes - odpoledne - děje něco strašného?
Taky se vám zdá, že se dnes - odpoledne - děje něco strašného?
Od rána se nemůžu rozhodnout, jestli budu psát něco z toho, co jsem prožila v minulých čtyřech dnech,
neboť je mi mdlo z představy, že bych to všechno měla ještě jednou převyprávět, či udělat jen souhrn
podstaty nebo se na to úplně vykašlat. Zkusím to tedy načít a ono z toho něco vyleze.
Poslední zpráva, kterou jsem dostala 11.7.odpoledne, byla, že to, na co celou dobu čekáme, přeměna
reality, se započalo ten den ráno. ,,Ale odpálena (myslím, že to bylo to slovo) bude až víkendem. A druhý
den, v pátek - ,,Teprve až zítra přijde ta pravá tma".
V pátek v poledne jsem odjela do Moravského krasu na festival. Od té chvíle bylo všechno - až
do nedělního poledne - o komunikaci. O extrémní nutnosti dorozumívat se s druhými i přes svoji
přirozenost. I přes svoji chuť. A netýkalo se to jenom mě, ale i všech ostatních kolem. A mělo to jeden
zásadní společný prvek: všichni vyvinuli snahu i přes napjaté až výbušné chvíle spolu vyjít, případně
se omluvit a pochopit se. Extrémní potřeba a nutnost věci zkoordinovat, aby všechno klaplo pro všechny.
Dnes jsem si uvědomila, že to bylo velmi symbolické. Symbolické pro budoucnost.
V pátek v poledne jsme s Olgou vyjely vlakem z Prahy a v sobotu večer jsme se opět všichni vraceli.
Já jsem ale potřebovala domů do jižních Čech, takže jsem se předběžně domluvila s přítelem, že bych se
mohla nechat někým vysadit v Humpolci, a tam by pro mě můj přítel přijel.
V sobotu ráno jsem vstala vděčná, že zase jednou skončí mé utrpení, a od osmi do devíti si užívala
v prosklené restauraci s pěkným výhledem, ale nezbytnou debilní duc duc hudbou (miluji hotelový
život a hotelové snídaně). Začala jsem vajíčky se slaninou a skončila dvojitým presem. Protože jsem
měla ještě hodinu, zašla jsem ještě na pokoj a za půl hodiny jsem se opět vrátila do jídelny dát si
závěrečné capuccino (které capuccino ničím nepřipomínalo). Viděla jsem, že na venkovní terase sedí
dva hoši, se kterými jsem se seznámila již den předtím. S Olgou jsme přijely odpoledním vlakem a ona
mi zavolala na můj pokoj asi po hodině a půl, že se nás pořadatelé ptají, jestli nechceme s ostatními
do Býčí jeskyně. Podíváme se do jeskyně, bude tam oheň a řeknou se nějaké organizační věci. Ona
sama dá raději přednost večeři. Já nevečeřím, tak jsem se rozhodla jet za nás za obě. Jsem z podstaty
samotář a vlastně dost plachý člověk, takže se mi chtělo zvolit standardní reakci - ne, raději si dám
na pokoji nohy na trnož a budu si číst, ale rozhodla jsem se, že se na této akci budu překonávat. U auta
jsme se tedy sešli tři, řidič a ti dva hoši - Thomas, který zářil nadšením a dychtivým očekáváním
a evidentním očekáváním, že si najde spousty nových přátel a co všechno úžasného ho čeká. Vrhl na mě
svoji překotnou angličtinu. Možná to pro jeho odhodlání nebyl šťastný začátek. Naštěstí vzápětí dorazil ten
druhý, který mu to vynahradil. S tím jsme si celkem padli do oka. Měl pevný pohled a prvotřídní chování.
Bohužel dote´ď nevím, jak se jmenuje, protože napoprvé, při představování vnímám jen člověka, a později
už mi bylo blby se znovu zeptat. V autě mi řekl, že má na festivalu tanečně- pohybové číslo. Před patnácti
lety se do Čech přistěhoval z Ruska. Což jsem nikdy nezapomněla pedantsky zmínit, když o něm chtěla
Olga mluvit a v kontrastu s Thomasem ho identifikovala jako ,,ten člověk, co není Němec, ale Čech".
Takže takto jsme se dostavili k jeskyni. Byl to vyslovený omyl. Čekal nás tam již zbytek společnosti.
Kromě indiánských či prvobytně pospolných tkanin a péra ve vlasech měli též pevné obutí a čelovky.
Ukázalo se, že je to akce ,,spaní v jeskyni". To bylo to poslední, na co jsem se chystala. Po nějaké době
se dostavila i dobře stavěná moravanda jeskyňářka. Jako první si sjela pohledem mě a toho hocha, co
nebyl tak úplně Čech. Mé oblečení nejvíc kontrastovalo s tím, co se očekává. ,,Doufám, že máte všichni
teplý oblečení, pevný boty a pořádný světla! Koho uvidím s mobilem, že si svítí, tak mu ho rozšlapu!"
Schovala jsem mobil. Zamířili jsme ke vchodu do jeskyně. Rozkřikla se na nás tři, co jsme neměli světla,
a její výraz se stal velmi zlým, až duševně narušeným. Otočila se opět na mě: ,,Proč si nesvítíte aspoň tím
mobilem?" - ,,Protože jste to zakázala." ,,Tak snad si sviťte aspoň tím, když nic jinýho nemáte!" Křičela pak
něco o tom, že nám to každému říkala, že se ale vždycky najde někdo takový... a další ostřejší věci a že je
to, jako by mluvila s debilama. Ten hoch, co nebyl tak úplně Čech, to nerozchodil ještě druhý den. Mluvil
o tom se zjevným otřesem. Bylo to vůči nám skutečně trochu přes čáru. Řekla jsem, že jsem dnes odpo-
ledne přijela a že mi pouze někdo zavolal pět minut před odchodem, jestli nechci někam jet a že jsem
vůbec netušila, do čeho jdu. Na to mi odpověděla, že jsem do toho tedy neměla jít. Byla jsem kupodivu
dosti klidná a cílevědomě jsem mlčela. A neodešla jsem, i když mě to v první chvíli napadlo a ji evidentně
taky. Odpověď, že tak bych toho v životě moc nedokázala, jsem si nechala pro někoho jiného. Nicméně
prohlídka jeskyně byla dobrá, asi o třičtvrtě hodiny delší, než se původně avizovalo, takže jsem se musela
hodně vědomě rozhodnout, že se svojí alergií na chlad před vystoupením, které mělo být druhý den, prostě
nenastydnu, což by se normálně stalo, a paní se postupně uklidnila a byla celkem vtipná. Asi jsem ji poněkud
zaskočila. Vyrazila jsem totiž odhodlaně a neohroženě ve svých bílých síťovaných botkách a černém
princeznovském tenkém kabátě do nitra zablácené jeskyně a když v posledním úseku, ve kterém se postupně
sešlo k podzemnímu potoku, který vtékal zvenčí, takže příjemně oteplil vzduch, pak vyhlásila, že teď je to už
jen pro nejstatečnější, kvůli dlouhému příkrému blátivému vstupu, kde jsem sebou málem dvakrát sekla, což
by bylo nepříjemné, protože jsem měla kvůli lepšímu světlu v ruce cizí mobil, ale naštěstí jsem to vždy vybrala,
byla jsem už jednoznačně v čele výpravy a jako první jsem vyrazila bez zaváhání a razila cestu. Když jsme
pak vyšly ven, paní se ke mně přidala, teď už i mírně pobaveně a asi i trochu s oceněním a možná trochu
s obdivem sjela mé oblečení a bílé zablácené boty, smířlivě prohodila, jestli jsem to nějak přežila a omluvila se,
že na mě na začátku tak vyjela... Řekla jsem, že to nevadí a že prohlídka a výklad byly opravdu skvělé a že
za to moc děkuji.
Paní se zřejmě ten den naučila, že leccos může být jinak, než jak to na první pohled vypadá, a já jsem
si procvičila schopnost ovládnout se a moudře mlčet v pravou chvíli. Protože činy tak jako tak promluví.
neboť je mi mdlo z představy, že bych to všechno měla ještě jednou převyprávět, či udělat jen souhrn
podstaty nebo se na to úplně vykašlat. Zkusím to tedy načít a ono z toho něco vyleze.
Poslední zpráva, kterou jsem dostala 11.7.odpoledne, byla, že to, na co celou dobu čekáme, přeměna
reality, se započalo ten den ráno. ,,Ale odpálena (myslím, že to bylo to slovo) bude až víkendem. A druhý
den, v pátek - ,,Teprve až zítra přijde ta pravá tma".
V pátek v poledne jsem odjela do Moravského krasu na festival. Od té chvíle bylo všechno - až
do nedělního poledne - o komunikaci. O extrémní nutnosti dorozumívat se s druhými i přes svoji
přirozenost. I přes svoji chuť. A netýkalo se to jenom mě, ale i všech ostatních kolem. A mělo to jeden
zásadní společný prvek: všichni vyvinuli snahu i přes napjaté až výbušné chvíle spolu vyjít, případně
se omluvit a pochopit se. Extrémní potřeba a nutnost věci zkoordinovat, aby všechno klaplo pro všechny.
Dnes jsem si uvědomila, že to bylo velmi symbolické. Symbolické pro budoucnost.
V pátek v poledne jsme s Olgou vyjely vlakem z Prahy a v sobotu večer jsme se opět všichni vraceli.
Já jsem ale potřebovala domů do jižních Čech, takže jsem se předběžně domluvila s přítelem, že bych se
mohla nechat někým vysadit v Humpolci, a tam by pro mě můj přítel přijel.
V sobotu ráno jsem vstala vděčná, že zase jednou skončí mé utrpení, a od osmi do devíti si užívala
v prosklené restauraci s pěkným výhledem, ale nezbytnou debilní duc duc hudbou (miluji hotelový
život a hotelové snídaně). Začala jsem vajíčky se slaninou a skončila dvojitým presem. Protože jsem
měla ještě hodinu, zašla jsem ještě na pokoj a za půl hodiny jsem se opět vrátila do jídelny dát si
závěrečné capuccino (které capuccino ničím nepřipomínalo). Viděla jsem, že na venkovní terase sedí
dva hoši, se kterými jsem se seznámila již den předtím. S Olgou jsme přijely odpoledním vlakem a ona
mi zavolala na můj pokoj asi po hodině a půl, že se nás pořadatelé ptají, jestli nechceme s ostatními
do Býčí jeskyně. Podíváme se do jeskyně, bude tam oheň a řeknou se nějaké organizační věci. Ona
sama dá raději přednost večeři. Já nevečeřím, tak jsem se rozhodla jet za nás za obě. Jsem z podstaty
samotář a vlastně dost plachý člověk, takže se mi chtělo zvolit standardní reakci - ne, raději si dám
na pokoji nohy na trnož a budu si číst, ale rozhodla jsem se, že se na této akci budu překonávat. U auta
jsme se tedy sešli tři, řidič a ti dva hoši - Thomas, který zářil nadšením a dychtivým očekáváním
a evidentním očekáváním, že si najde spousty nových přátel a co všechno úžasného ho čeká. Vrhl na mě
svoji překotnou angličtinu. Možná to pro jeho odhodlání nebyl šťastný začátek. Naštěstí vzápětí dorazil ten
druhý, který mu to vynahradil. S tím jsme si celkem padli do oka. Měl pevný pohled a prvotřídní chování.
Bohužel dote´ď nevím, jak se jmenuje, protože napoprvé, při představování vnímám jen člověka, a později
už mi bylo blby se znovu zeptat. V autě mi řekl, že má na festivalu tanečně- pohybové číslo. Před patnácti
lety se do Čech přistěhoval z Ruska. Což jsem nikdy nezapomněla pedantsky zmínit, když o něm chtěla
Olga mluvit a v kontrastu s Thomasem ho identifikovala jako ,,ten člověk, co není Němec, ale Čech".
Takže takto jsme se dostavili k jeskyni. Byl to vyslovený omyl. Čekal nás tam již zbytek společnosti.
Kromě indiánských či prvobytně pospolných tkanin a péra ve vlasech měli též pevné obutí a čelovky.
Ukázalo se, že je to akce ,,spaní v jeskyni". To bylo to poslední, na co jsem se chystala. Po nějaké době
se dostavila i dobře stavěná moravanda jeskyňářka. Jako první si sjela pohledem mě a toho hocha, co
nebyl tak úplně Čech. Mé oblečení nejvíc kontrastovalo s tím, co se očekává. ,,Doufám, že máte všichni
teplý oblečení, pevný boty a pořádný světla! Koho uvidím s mobilem, že si svítí, tak mu ho rozšlapu!"
Schovala jsem mobil. Zamířili jsme ke vchodu do jeskyně. Rozkřikla se na nás tři, co jsme neměli světla,
a její výraz se stal velmi zlým, až duševně narušeným. Otočila se opět na mě: ,,Proč si nesvítíte aspoň tím
mobilem?" - ,,Protože jste to zakázala." ,,Tak snad si sviťte aspoň tím, když nic jinýho nemáte!" Křičela pak
něco o tom, že nám to každému říkala, že se ale vždycky najde někdo takový... a další ostřejší věci a že je
to, jako by mluvila s debilama. Ten hoch, co nebyl tak úplně Čech, to nerozchodil ještě druhý den. Mluvil
o tom se zjevným otřesem. Bylo to vůči nám skutečně trochu přes čáru. Řekla jsem, že jsem dnes odpo-
ledne přijela a že mi pouze někdo zavolal pět minut před odchodem, jestli nechci někam jet a že jsem
vůbec netušila, do čeho jdu. Na to mi odpověděla, že jsem do toho tedy neměla jít. Byla jsem kupodivu
dosti klidná a cílevědomě jsem mlčela. A neodešla jsem, i když mě to v první chvíli napadlo a ji evidentně
taky. Odpověď, že tak bych toho v životě moc nedokázala, jsem si nechala pro někoho jiného. Nicméně
prohlídka jeskyně byla dobrá, asi o třičtvrtě hodiny delší, než se původně avizovalo, takže jsem se musela
hodně vědomě rozhodnout, že se svojí alergií na chlad před vystoupením, které mělo být druhý den, prostě
nenastydnu, což by se normálně stalo, a paní se postupně uklidnila a byla celkem vtipná. Asi jsem ji poněkud
zaskočila. Vyrazila jsem totiž odhodlaně a neohroženě ve svých bílých síťovaných botkách a černém
princeznovském tenkém kabátě do nitra zablácené jeskyně a když v posledním úseku, ve kterém se postupně
sešlo k podzemnímu potoku, který vtékal zvenčí, takže příjemně oteplil vzduch, pak vyhlásila, že teď je to už
jen pro nejstatečnější, kvůli dlouhému příkrému blátivému vstupu, kde jsem sebou málem dvakrát sekla, což
by bylo nepříjemné, protože jsem měla kvůli lepšímu světlu v ruce cizí mobil, ale naštěstí jsem to vždy vybrala,
byla jsem už jednoznačně v čele výpravy a jako první jsem vyrazila bez zaváhání a razila cestu. Když jsme
pak vyšly ven, paní se ke mně přidala, teď už i mírně pobaveně a asi i trochu s oceněním a možná trochu
s obdivem sjela mé oblečení a bílé zablácené boty, smířlivě prohodila, jestli jsem to nějak přežila a omluvila se,
že na mě na začátku tak vyjela... Řekla jsem, že to nevadí a že prohlídka a výklad byly opravdu skvělé a že
za to moc děkuji.
Paní se zřejmě ten den naučila, že leccos může být jinak, než jak to na první pohled vypadá, a já jsem
si procvičila schopnost ovládnout se a moudře mlčet v pravou chvíli. Protože činy tak jako tak promluví.
17.7.2024: (pokračování):
Kdybych se nerozhodla nechat se večer, po čryřech hodinách cesty proti svým zvyklostem odvézt
do nějaké jeskyně, nevyřešila bych problém, který mě v tu chvíli trápil: že nás druhý den určitě vyhodí
z hotelu v obvyklý čas, tedy dopoledne, a já se budu sedm hodin někde plácat (představte si, že v této
oblasti už dlouhou dobu denně prší, takže oproti nám, kteří čekáme, kdy začnou stromy pouštět ovoce
suchem, jim tam všechno plesniví) a nebudu mít kde si odpočinout, což zpěvák, zejména klasikář, kterému
ve výdeji energie nepomáhá mikrofon, prakticky musí. V autě ale ten člověk, co nebyl Němec, řekl, že
musí bohužel večer odjet, přestože má zaplacený pokoj do dalšího dne. Zeptala jsem se ho, jestli bychom
jeho pokoj mohli využít. Pro vás je to možná normální, ale pro mě ne. Kdybych si proti svým zvyklostem
samotáře nešla s kafem sednout k jejich stolu, neměla bych kdy mu to připomenout a nešli bychom potom
spolu už i s Olgou po chodbě (bydlel hned ve vedlejším pokoji) a nedohadovala bych, že si k němu převe-
zeme kufry a dá mi kartu. Zároveň jsem se obrátila na Olgu, abych domluvila ještě vysazení v Humpolci,
a v tu chvíli mi z ruky vypadl mobil, spadl na zem a byl mrtvý. Hoch si ho ještě vzal na pokoj, ale za pár
minut mi ho přišel vrátit s definitivním vrcením hlavy. Kdyby mě takto neujistil, dělala bych si ještě plané
naděje, že ho třeba rozchodím. Takhle jsem věděla že jsem v pytli. Takže hlavní komunikační lekce byly
teprve přede mnou a s nimi i moje překonávání se. Když padnou systémy, v mém případě mobil, musíte
změnit plány a improvizovat. Humpolec ani jiné místo ,,někde cesou" bez mobilu nepřipadaly v úvahu.
Musela jsem použít Olgu, najít přes facebook mého přítele a požádat ho, aby napsal svoje telefonní číslo
(za socialismu jsme měli všechna telefonní čísla v hlavě. Díky mobilům degenerujeme. Nepamatujeme si
ani vlastní). Pak jsme mu zavolaly a já jsem s ním dohodla konkrétní autobus, kterým druhý den přijedu
z Prahy, neboť z nádraží je to k nám ještě tak 17 km.
Kdybych se nerozhodla nechat se večer, po čryřech hodinách cesty proti svým zvyklostem odvézt
do nějaké jeskyně, nevyřešila bych problém, který mě v tu chvíli trápil: že nás druhý den určitě vyhodí
z hotelu v obvyklý čas, tedy dopoledne, a já se budu sedm hodin někde plácat (představte si, že v této
oblasti už dlouhou dobu denně prší, takže oproti nám, kteří čekáme, kdy začnou stromy pouštět ovoce
suchem, jim tam všechno plesniví) a nebudu mít kde si odpočinout, což zpěvák, zejména klasikář, kterému
ve výdeji energie nepomáhá mikrofon, prakticky musí. V autě ale ten člověk, co nebyl Němec, řekl, že
musí bohužel večer odjet, přestože má zaplacený pokoj do dalšího dne. Zeptala jsem se ho, jestli bychom
jeho pokoj mohli využít. Pro vás je to možná normální, ale pro mě ne. Kdybych si proti svým zvyklostem
samotáře nešla s kafem sednout k jejich stolu, neměla bych kdy mu to připomenout a nešli bychom potom
spolu už i s Olgou po chodbě (bydlel hned ve vedlejším pokoji) a nedohadovala bych, že si k němu převe-
zeme kufry a dá mi kartu. Zároveň jsem se obrátila na Olgu, abych domluvila ještě vysazení v Humpolci,
a v tu chvíli mi z ruky vypadl mobil, spadl na zem a byl mrtvý. Hoch si ho ještě vzal na pokoj, ale za pár
minut mi ho přišel vrátit s definitivním vrcením hlavy. Kdyby mě takto neujistil, dělala bych si ještě plané
naděje, že ho třeba rozchodím. Takhle jsem věděla že jsem v pytli. Takže hlavní komunikační lekce byly
teprve přede mnou a s nimi i moje překonávání se. Když padnou systémy, v mém případě mobil, musíte
změnit plány a improvizovat. Humpolec ani jiné místo ,,někde cesou" bez mobilu nepřipadaly v úvahu.
Musela jsem použít Olgu, najít přes facebook mého přítele a požádat ho, aby napsal svoje telefonní číslo
(za socialismu jsme měli všechna telefonní čísla v hlavě. Díky mobilům degenerujeme. Nepamatujeme si
ani vlastní). Pak jsme mu zavolaly a já jsem s ním dohodla konkrétní autobus, kterým druhý den přijedu
z Prahy, neboť z nádraží je to k nám ještě tak 17 km.
(bude mít pokračování.
Slibuji, že to bude mít i poentu.)
Slibuji, že to bude mít i poentu.)
21.7.2024: pokračování
vsuvka:
Nejen učitelky si stěžovaly. Taky ředitelka sociálky z jednoho nejmenovaného města. Řekla, že není
pravda a ať nevěříme, co vláda říká o Ukrajincích u nás. ,,To je jen, aby lidi neřvali. POŘÁD MAJÍ VŠECHNO
ZADARMO." A že kdybychom věděli, co se do nich teď aktuálně rve a zvláště, jaké další částky jsou teď
aktuálně v plánu, nechtěli bychom vůbec být.
Někdo se občas zeptá - no dobře, mají nařízení, ale proč se, třeba ti učitelé, neozvou? Proč proti tomu
neprotestují? Proč poslechnou? Proč ta zrzavá důra, ta zdravotní sestra z demonstrací, vědomě zabíjí či
mrzačí lidi (pak, když je jasně, že se vítr obrací, si ve videu posype hlavu, řekne ,,ano, věděli jsem to, ale..."
a myslí si, že je vše odpuštěno, a dokonce se chce postavit do čela neočkovaných. Rozená komunistka.
V tomhle Rajchl zabodoval, když odhalil, že měla falešný očkovací průkaz, tedy žádná příkoří, kasírovala
dokonce v Anglii, protože tam to hodilo víc, tedy je to zrádce na všech frontách, a není tedy možné, aby
teď mluvila za neočkované, kteří trpěli (nemám nic proti tomu, že si někdo pořídil falešné potvrzení o covi-
dovém očkování, ale pak samozřejmě nemůže pomýšlet na takovouhle funkci). Trpěli díky takovýmhle
a jiným krávám. Proč doktoři, úřady, školy, školky, hudebky aj. dávají poslušně přednost Ukrajincům
před vlastními lidmi a neřeknou - ne, to není správné, to my dělat nebudeme? Tak si všimněte, komu vláda
neustále přidává: doktorům, učitelům a úředníkům. Je to takové držhubné.
vsuvka:
Nejen učitelky si stěžovaly. Taky ředitelka sociálky z jednoho nejmenovaného města. Řekla, že není
pravda a ať nevěříme, co vláda říká o Ukrajincích u nás. ,,To je jen, aby lidi neřvali. POŘÁD MAJÍ VŠECHNO
ZADARMO." A že kdybychom věděli, co se do nich teď aktuálně rve a zvláště, jaké další částky jsou teď
aktuálně v plánu, nechtěli bychom vůbec být.
Někdo se občas zeptá - no dobře, mají nařízení, ale proč se, třeba ti učitelé, neozvou? Proč proti tomu
neprotestují? Proč poslechnou? Proč ta zrzavá důra, ta zdravotní sestra z demonstrací, vědomě zabíjí či
mrzačí lidi (pak, když je jasně, že se vítr obrací, si ve videu posype hlavu, řekne ,,ano, věděli jsem to, ale..."
a myslí si, že je vše odpuštěno, a dokonce se chce postavit do čela neočkovaných. Rozená komunistka.
V tomhle Rajchl zabodoval, když odhalil, že měla falešný očkovací průkaz, tedy žádná příkoří, kasírovala
dokonce v Anglii, protože tam to hodilo víc, tedy je to zrádce na všech frontách, a není tedy možné, aby
teď mluvila za neočkované, kteří trpěli (nemám nic proti tomu, že si někdo pořídil falešné potvrzení o covi-
dovém očkování, ale pak samozřejmě nemůže pomýšlet na takovouhle funkci). Trpěli díky takovýmhle
a jiným krávám. Proč doktoři, úřady, školy, školky, hudebky aj. dávají poslušně přednost Ukrajincům
před vlastními lidmi a neřeknou - ne, to není správné, to my dělat nebudeme? Tak si všimněte, komu vláda
neustále přidává: doktorům, učitelům a úředníkům. Je to takové držhubné.
V neděli po půlnoci jsme tedy dorazili domů do Prahy. První věc, kterou před spaním zjistíte, když
nemáte mobil, je, že si nenařídíte budík, například na autobus v devět. Po nějaké chvíli jsem si vzpomněla,
že v kuchyni na lednici mám elektrické hodiny s rádiem, kterými jsem se kdysi, jako mladé děvče, denně
budila. Před asi třiceti šesti lety mi je otec přivezl z nějakého prohnilého kapitalismu, mají velké červeně
svítící digitální (!) - v té době velká hit, u nás nevídaný - číslice a stále jdou. Docela přesně. Rádio pořád
hraje. V té době se totiž lidé ještě zaměřovali na to, jak věci vylepšit, zlepšit jejich kvalitu, výkon, trvanlivost
a užitkovost. To se ještě nedělala ,,kurvítka". Před asi deseti lety jedna naše známá chodila s takovým
mladým mužem. Chvástal se jednou před mým kamarádem, když jsme tam byli na návštěvě, jakou má teď
skvělou práci na fakultě. Vymýšleli kurvítko do Mercedesu, aby přepínač blinkru (směrových světel) vydržel
jen 150 000 přepnutí a pak se rozbil. Říkala jsem jí tenkrát - hele, ty jsi samá zdravá výživa, české včeličky
a lesní školka - víš, že on tohle dělá a je z toho nadšený (jí se o tom totiž nezmínil)?. Abys nakonec neskončila
s někým, kdo je úplně na druhé straně. Dám radu: buďte velmi opatrní, když někomu zasahujete nebo radíte
ve vztahu, i když to myslíte upřímně a dobře, případně logicky. Nakonec se s ním sice rozešla, kvůli něčemu
jinému, ale dodnes mě mrzí, že jsem ji k tomu možná zviklala. Hodili se k sobě skvěle.
bude mít pokračování... a poentu
nemáte mobil, je, že si nenařídíte budík, například na autobus v devět. Po nějaké chvíli jsem si vzpomněla,
že v kuchyni na lednici mám elektrické hodiny s rádiem, kterými jsem se kdysi, jako mladé děvče, denně
budila. Před asi třiceti šesti lety mi je otec přivezl z nějakého prohnilého kapitalismu, mají velké červeně
svítící digitální (!) - v té době velká hit, u nás nevídaný - číslice a stále jdou. Docela přesně. Rádio pořád
hraje. V té době se totiž lidé ještě zaměřovali na to, jak věci vylepšit, zlepšit jejich kvalitu, výkon, trvanlivost
a užitkovost. To se ještě nedělala ,,kurvítka". Před asi deseti lety jedna naše známá chodila s takovým
mladým mužem. Chvástal se jednou před mým kamarádem, když jsme tam byli na návštěvě, jakou má teď
skvělou práci na fakultě. Vymýšleli kurvítko do Mercedesu, aby přepínač blinkru (směrových světel) vydržel
jen 150 000 přepnutí a pak se rozbil. Říkala jsem jí tenkrát - hele, ty jsi samá zdravá výživa, české včeličky
a lesní školka - víš, že on tohle dělá a je z toho nadšený (jí se o tom totiž nezmínil)?. Abys nakonec neskončila
s někým, kdo je úplně na druhé straně. Dám radu: buďte velmi opatrní, když někomu zasahujete nebo radíte
ve vztahu, i když to myslíte upřímně a dobře, případně logicky. Nakonec se s ním sice rozešla, kvůli něčemu
jinému, ale dodnes mě mrzí, že jsem ji k tomu možná zviklala. Hodili se k sobě skvěle.
bude mít pokračování... a poentu
23.7.2024: pokračování:
Po půlhodině bezúspěšného pátrání, jakže ten verk tenkrát fungoval, jsem těsně před jednou šla
s pokrčením ramen spát. I bez budíku jsem vstala v půl osmé a když jsem dojela na Anděla, měla jsem
dobrou čtvrthodinu času. Kdo někdy odjížděl z autobusového nádraží Na knížecí, ví, že dost dobře
nemůžete nedojít za patnáct minut z metra na nádraží. Mně se to nicméně podařilo a konsternovaně
jsem se dívala na zadek odjíždějícího autobusu. Ještě několik hodin poté jsem to stále přepočítávala
a nikdy mi to nehodilo logický výsledek. V první řadě jsem potřebovala zjistit, kolik je hodin. V Praze
se stalo hnusným zvykem rušit všude hodiny a že nejsou ani na nádraží, je už opravdu nesvéprávné.
Rozhlédla jsem se. Jediným, kdo široko daleko seděl na prázdných lavičkách, byl evidentní Ukrajinec,
právě takový ten typ, který nechcete potkávat, natož s ním mluvit. Co naplat - začala moje další lekce
v komunikaci. Nadechla jsem se, přistoupila k němu a zdvořile jsem se ho zeptala, kolik je hodin. Dvě
až tři vteřiny nereagoval a zjevně rozvažoval, jestli by mu prošlo dělat, že tu není. Pak zvedl pomalu
oči a ujistil se, že mluvím skutečně na něj. Bylo zjevné, že sdílí stejné nadšení z komunikace jako já.
Zopakovala jsem otázku a poklepala si na zápěstí, jak se to dělalo dříve, když jste se chtěli někoho
na dálku zeptat nebo ho upozornit na ubíhající čas. Zvedl ke mně ruku se zápěstím a ukázal mi velký
digitální ciferník. 9.02. Takže mi to skutečně ujelo. Tedy první úkol - musím dát svému příteli vědět,
že daným autobusem nepřijedu. Rozhlédla jsem se a zamířila k jediné ženě, hezky oblečené, která
stála na druhém konci nástupiště. Byla také Ukrajinka. Když začala mluvit rusky, povzdechla jsem si
a začala se rozhlížet po někom jiném, ale zeptala se, co potřebuju, tak jsem jí to řekla. Je pro mě
opravdu těžké, říct někomu, že bych si od něj potřebovala zavolat, ale pak jsem si řekla, že když jí
ten mobil dva roky platím, nebude možná od věci, když si z něj aspoň jednou zavolám, a vytáhla
jsem lístek s telefonním číslem, které mi napsala Olga. Informovala jsem přítele, že má ještě hodinu
času navíc a začala jsem čekat. V půl desáté přišla na nástupiště další žena, tentokrát bílá, chci říct
česká (jedním okem se dívám na něco s indiány, tak to mě zmátlo). Asi se mě na něco zeptala, tak
jsem se s ní dala do řeči a chvíli jsme si povídaly. Kdybych to neudělala...
Za další asi čtvrthodinu jsem si uvědomila, že se nástupiště povážlivě plní, a uvědomila jsem si,
že bych se do tohoto autobusu nemusela vůbec dostat. Chytla mě panika, že je možná už teď
vyprodaný. Šla jsem tedy opět za tou paní a řekla jí, že mám takový problém... a rychle jsem
pokračovala, aby si nemyslela, že chci peníze. Kdybych si s ní předtím nepovídala, nevím, jak bych
dokázala požádat ji o následující službu. Potřebovala jsem zavolat příteli, aby mi urychleně koupil
jízdenku a poslal ji na její mobil. Neměla s tím problém, vždyť jsme se už znaly. Míst bylo ještě sedm.
Téměř všichni už byli v autobuse a jízdenka stále nepřicházela. Nepodařilo se mu ji poslat. Nakonec
jsme znovu zavolaly a on mi nadiktoval kód a já ho zopakovala paní řidičce. V rámci komunikační
lekce jsem jsem se ještě musela na něčem domluvit v autobuse se svojí spolusedící, která mluvila
pouze anglicky (na Moravě jsem zjistila, že pokud u stolu jeden člověk mluví anglicky, tedy nemluví
česky, začnou mluvit anglicky všichni, a to samozřejmě i na vás, a že tedy musím se svojí angličtinou
trochu přitvrdit. Na domluvu, že sice mám místo u okna, ale pokud by tam slečna chtěla sedět,
není to problém a nemusí si přesedat, to ale bohatě stačilo). Pak jsem už konečně bez problémů
dorazila domů a lekce skončila. Když jsem pak doma vytáhla mrtvý mobil, řekla jsem - na kynezce
nám kdysi říkali, že rozbité a ztracené telefony je vždy nějaký zásadní problém nebo výrazná změna
v komunikaci. V mém životě to tak každopádně bylo velmi důsledně. Přítel se kysele ušklíbl a vytáhl
z kapsy svůj mobil s roztříštěnou obrazovkou.
bude mít poslední pokračování a konečně poentu
Po půlhodině bezúspěšného pátrání, jakže ten verk tenkrát fungoval, jsem těsně před jednou šla
s pokrčením ramen spát. I bez budíku jsem vstala v půl osmé a když jsem dojela na Anděla, měla jsem
dobrou čtvrthodinu času. Kdo někdy odjížděl z autobusového nádraží Na knížecí, ví, že dost dobře
nemůžete nedojít za patnáct minut z metra na nádraží. Mně se to nicméně podařilo a konsternovaně
jsem se dívala na zadek odjíždějícího autobusu. Ještě několik hodin poté jsem to stále přepočítávala
a nikdy mi to nehodilo logický výsledek. V první řadě jsem potřebovala zjistit, kolik je hodin. V Praze
se stalo hnusným zvykem rušit všude hodiny a že nejsou ani na nádraží, je už opravdu nesvéprávné.
Rozhlédla jsem se. Jediným, kdo široko daleko seděl na prázdných lavičkách, byl evidentní Ukrajinec,
právě takový ten typ, který nechcete potkávat, natož s ním mluvit. Co naplat - začala moje další lekce
v komunikaci. Nadechla jsem se, přistoupila k němu a zdvořile jsem se ho zeptala, kolik je hodin. Dvě
až tři vteřiny nereagoval a zjevně rozvažoval, jestli by mu prošlo dělat, že tu není. Pak zvedl pomalu
oči a ujistil se, že mluvím skutečně na něj. Bylo zjevné, že sdílí stejné nadšení z komunikace jako já.
Zopakovala jsem otázku a poklepala si na zápěstí, jak se to dělalo dříve, když jste se chtěli někoho
na dálku zeptat nebo ho upozornit na ubíhající čas. Zvedl ke mně ruku se zápěstím a ukázal mi velký
digitální ciferník. 9.02. Takže mi to skutečně ujelo. Tedy první úkol - musím dát svému příteli vědět,
že daným autobusem nepřijedu. Rozhlédla jsem se a zamířila k jediné ženě, hezky oblečené, která
stála na druhém konci nástupiště. Byla také Ukrajinka. Když začala mluvit rusky, povzdechla jsem si
a začala se rozhlížet po někom jiném, ale zeptala se, co potřebuju, tak jsem jí to řekla. Je pro mě
opravdu těžké, říct někomu, že bych si od něj potřebovala zavolat, ale pak jsem si řekla, že když jí
ten mobil dva roky platím, nebude možná od věci, když si z něj aspoň jednou zavolám, a vytáhla
jsem lístek s telefonním číslem, které mi napsala Olga. Informovala jsem přítele, že má ještě hodinu
času navíc a začala jsem čekat. V půl desáté přišla na nástupiště další žena, tentokrát bílá, chci říct
česká (jedním okem se dívám na něco s indiány, tak to mě zmátlo). Asi se mě na něco zeptala, tak
jsem se s ní dala do řeči a chvíli jsme si povídaly. Kdybych to neudělala...
Za další asi čtvrthodinu jsem si uvědomila, že se nástupiště povážlivě plní, a uvědomila jsem si,
že bych se do tohoto autobusu nemusela vůbec dostat. Chytla mě panika, že je možná už teď
vyprodaný. Šla jsem tedy opět za tou paní a řekla jí, že mám takový problém... a rychle jsem
pokračovala, aby si nemyslela, že chci peníze. Kdybych si s ní předtím nepovídala, nevím, jak bych
dokázala požádat ji o následující službu. Potřebovala jsem zavolat příteli, aby mi urychleně koupil
jízdenku a poslal ji na její mobil. Neměla s tím problém, vždyť jsme se už znaly. Míst bylo ještě sedm.
Téměř všichni už byli v autobuse a jízdenka stále nepřicházela. Nepodařilo se mu ji poslat. Nakonec
jsme znovu zavolaly a on mi nadiktoval kód a já ho zopakovala paní řidičce. V rámci komunikační
lekce jsem jsem se ještě musela na něčem domluvit v autobuse se svojí spolusedící, která mluvila
pouze anglicky (na Moravě jsem zjistila, že pokud u stolu jeden člověk mluví anglicky, tedy nemluví
česky, začnou mluvit anglicky všichni, a to samozřejmě i na vás, a že tedy musím se svojí angličtinou
trochu přitvrdit. Na domluvu, že sice mám místo u okna, ale pokud by tam slečna chtěla sedět,
není to problém a nemusí si přesedat, to ale bohatě stačilo). Pak jsem už konečně bez problémů
dorazila domů a lekce skončila. Když jsem pak doma vytáhla mrtvý mobil, řekla jsem - na kynezce
nám kdysi říkali, že rozbité a ztracené telefony je vždy nějaký zásadní problém nebo výrazná změna
v komunikaci. V mém životě to tak každopádně bylo velmi důsledně. Přítel se kysele ušklíbl a vytáhl
z kapsy svůj mobil s roztříštěnou obrazovkou.
bude mít poslední pokračování a konečně poentu
vsuvka: asi před pěti dny přišla zpráva - ,,od teď není vhodné cestovat do Ameriky". Obávám se,
že to bude trvat do odvolání, bude-li ovšem kdy nějaké.
že to bude trvat do odvolání, bude-li ovšem kdy nějaké.